Půjčky Praha

O filmech stále vypráví se zanícením mladého novináře, který má hvězdnou kariéru teprve před sebou. Štefan Vraštiak však s kinematografií prožil téměř celý svůj život. Film miloval už během střední školy, kde se učil za zahradníka. Zásadní však pro něj bylo studium na prestižní FAMU, na níž studoval v zlatých časech československé nové vlny. Láska k filmu mu vydržela až do jeho sedmdesátky, kterou si tento měsíc připomíná. Přičinil se o objevení kultovního filmu Jánošík z roku 1921, vystřídal všechny vedoucí funkce v Slovensko filmovém ústavu, stojí za nejstaršími filmovými cenami Igric a už dvacet let připravuje informační měsíčník pro Klub filmových novinářů. Štefan Vraštiak je stále stejným filmovým fanatikem. I proto si zaslouží uznání a upřímnou gratulaci.

Pamatujete si na své první setkání s filmem?
– Ve vesničce Žaškov, v níž jsem vyrůstal, bylo pouze putovní kino. Živě si pamatuji, že jeden z prvních filmů, které jsem viděl, byla Dřevěná vesnice . Pamatuji si i na film Tančila jedno léto , který byl opředený skandály. Nevím, jak jsem se na tu projekci dostal, ale viděl jsem ho (úsměv). Od toho času jsem se začal aktivně zajímat o film. Byl jsem dokonce takový fanatik, že jsem sbíral podpisy od filmových hvězd. Mám autogramy od Sophie Loren, Delona a dalších. Do kina jsem začal chodit začátkem 50. let a tehdy lidé neměli mnoho peněz. Pamatuji si, že jsme za kino platili vajíčky (úsměv).

Na střední škole jste vystudovali zahradnictví. Po něm jste studovali na FAMU. To není obvyklá kombinace.
– Už jako zahradník jsem chodil pravidelně do kina. Možná za tím byla touha po určité exhibici, že se člověk dokáže prosadit iv novinách. Tehdy ještě nebylo mnoho filmových kritiků, čili to mělo „cveng“. Články o filmech jsem začal psát už jako třináctiletý. Nebyly to sice plnohodnotné novinářské výtvory, ale určitě naznačovaly, jakým směrem se chci ubírat. Film mě inspiroval k tomu, že jsem se o něj začal zajímat do hloubky.

Na FAMU jste studovali během zlatého období Československé nové vlny. Jaká to byla atmosféra?
– FAMU byla fantastická škola. Mezi nás přicházeli absolutně osobnosti světové kinematografie. Například Michelangelo Antonioni nebo Hugo Haas. Samozřejmě, se jsem setkával se všemi filmaři, který studovali spolu se mnou, ale is těmi, kteří školu navštěvovali v minulosti. Ti se na FAMU objevovaly pravidelně. Každý den jsme se těšili na to, co ve škole zažijeme. Byla to jiná doba. Chodili jsme do kina, diskutovali o filmech. Prostě jsme žili FAMU. Pamatuji se, že jednou přišli do školy němečtí filmaři natáčet dokument o československé nové vlně. Ten záznam se zachoval a když jsem ho po asi třiceti letech viděl, zjistil jsem, že jsem byl jediný student, který obhajoval novou vlnu. Všichni ostatní byli kritičtí a nějaký Vraštiak se postavil a vysvětloval, co to vlastně ta nová vlna je. (Úsměv)

Nikdy vás nelákalo být filmařem?
– Někdy v takovém hloupém období mladosti jsem přemýšlel nad hereckou kariérou. (Smích) To byla opravdu šílená úvaha. Natočil jsem ale krátké filmy na 8mm kameru. Byly to takové malé sociální dokumenty. Uvědomil jsem si, že filmařina je náročná a tak mě nakonec zlákala teorie. Napsal jsem však scénář k filmu Kádár Klos. Ten film však není příliš znám. Režisér, který ho natočil uprchl poté, co pobral granty a půjčky do Ameriky.

Jak vnímáte dnešní stav filmové kritiky?
– Myslím si, že její největší problém je nedostatek šancí na psaní. Z recenzí, které čtu cítím, že mladí novináři jsou velmi nadaní. Nemají však prostor. Není, kde publikovat a to je smutné. Když novinář nepíše, nemůže profesionálně růst.

Kdo dal šanci psát vám?
– Jako student jsem psal do časopisu Kino. Později do periodika Film a Divadlo. Šancí tehdy bylo hodně a tím pádem jsme mohli novinářský růst.

Nač jste ve vaší kariéře filmového teoretika zvlášť hrdý?
– Mou největší hrdost souvisí s filmem Jánošík. Je to publikace Jánošík 1921, která je kompletní rekonstrukcí příběhu tohoto filmu. Podobných rekonstrukci mám asi pět. Jsou to v podstatě letopisy. Jánošík 1921 zachycuje vše od zrodu tohoto lidového hrdinu v české kultuře, až po dokumenty, které vyvracejí legendy o tom, že film měl například dva konce a podobně. Přičinil jsem se k jeho objevení v Americe.

Je něco, co byste nejraději ze svého čtyřicetiletého působení ve filmu vymazali?
– Největší křivda v mém životě bylo vyloučení ze Slovenské filmové a televizní akademie v roce 2006. Už v roce 2005 jsem napsal kritiku akademie. Šlo mi o to, co se dá zlepšit. A to byl zřejmě začátek mého konce v této instituci. Dalším problémem byla nově vzniklá cena Slunce v síti. V době jejího vzniku jsem byl ještě členem Akademie, ale bojoval jsem za igrice, který je nejstarší filmovou cenou na Slovensku. Slunce v síti ho mělo pohřbít. Tak jsem napsal několik dopisů na Ministerstvo kultury, ve kterých jsem vysvětlil, co je Slunce v síti a Igric. Možná to byly kritické názory, každopádně jsme pak na igrice nedostali grant z ministerstva. Měli jsme štěstí, že nám pomohlo České velvyslanectví. Jen díky němu jsme ten rok nemuseli zrušit igrice. Vrcholem všeho bylo, že mě jako člena revizní komise Akademie nepřizvali na zasedání této komise, která se vyjádřila o mém vyloučení z Akademie. Beze mě sepsali protokol, který jsem do dnešního dne nepodepsal. Kromě výboru nikdo nehlasoval za mé vyloučení. Z Akademie jsem byl vyloučen rozdílem jednoho hlasu. Za čtyřicet let mé práce pro slovenskou kinematografii jsem byl jako jediný vyloučen z České filmové a televizní akademie. Dodnes mi to je líto a je to největší pracovní zrada vůči mé osobě.

Na čem právě teď pracujete?
– V rukopise mám velmi potřebnou publikaci Ceny Slovenské filmem od roku 1922 až po současnost. Napsal jsem už dvě stě stran textu a je v ní asi 2000 filmů. Při každém je napsáno, jakou cenu získal a kdo ho natočil. Tuto historickou rekonstrukci píšu asi deset let.

Dokáží vás ještě filmy překvapit?
– Ano, stává se mi to při sociálně-kritických filmech o životě obyčejných lidí.

Máte nějaký životní slovenské film?
– Z dokumentárních jsou to Obrazy starého světa režiséra Dušana Hanák. Ten film je o síle člověka žít. Při takových filmech zapomínám na to, že se dívám film. Tehdy vím, že jsem viděl skutečný klenot. Pokud se začne ve filmech nesmyslně střílet, končím a začínám podřimovat. Pokud bych měl říct jediný hraný film, byl by to Otec mě zděř tak, či tak Otakara Krivánka. Možná ten film hodně lidem nic neřekne, ale je to přesně ten typ příběhu, který mě dokáže dojmout i v sedmdesátce. Je v něm jedna geniální scéna, když se otec ptá syna, zda si zaslouží kolo a on mu odpoví, že ne. Kromě toho má snímku nádhernou hudbu, prostředí a silné herecké výkony. Mě však nejvíce dojímá jako lidsky je v něm zobrazen vztah otce a syna.

Co pro vás znamená film?
– Rozšířil bych to na celou audiovizi, která mě vychovává iv mém věku. Je také jedinou šancí na zachování historie. Vše ostatní zmizí. Filmy natočené na klasický 35mm formát však zůstanou. I proto dnes můžeme sledovat filmy bratrů Lumièrovcov. A to je fantastické.

Máte ve vaší profesi ještě nějaký nesplněný sen?
– Měl jsem jednu obavu, která naštěstí pominula. Ve svém okolí jsem dlouhé roky nenacházel podobného filmového fanatika. Volají mě „filmová, nebo chodící encyklopedie.“ (Úsměv). Nyní si však říkám, že mohu klidně zemřít, protože v Slovenském filmovém ústavu, hlavně v dokumentaci, kde jsem přes čtyřicet let pracoval, je kolektiv lidí, kterým neuvěřitelně záleží na filmu. Dlouho jsem měl sen, který se mi také splnil. Bylo jím vydání Dějin české kinematografie. Ta už vyšla a já jsem jí spoluautorem a „pomohl“ jsem k jejímu vydání. V té době jsem byl ředitelem SFU. Není to samochvála, ale radost z toho, že máme dějiny o filmovém podnikání na Slovensku. Proto se dá říci, že už nemám žádný nesplněný sen. Ale stále mám velmi mnoho práce a nestíhám se nudit.

Róbert pospí
(filmový publicista)