Vladimír Jančura, Pravda | 05.06.2007 07:37
V důsledku rozhodnutí nepřijmout Marshallův plán obnovy se Československo před 60 lety stalo satelitem Sovětského svazu, připomíná historik Slavomír Michálek. Podle něj je však sporné, zda malý stát uprostřed tak protichůdně rozdělené Evropy měl možnost volby. Vždyť odmítnutí plánu předcházel diktát Moskvy.
Autor: Pravda, Robert Hüttner
Praha nejprve projevila zájem zúčastnit se pařížské konferenci o Marshallově plánu. Myslela to vážně?
Ale ano, ten zájem o americkou pomoc vycházel přece z tehdejší ekonomické situace. Československé hospodářství stálo na křižovatce, zahraniční obchod potřeboval oživení. Výhody plynoucí z poměrně malých válečných škod způsobených domácímu průmyslu az dodávek UNRRA přestávali působit. Žádalo se zvýšit technickou úroveň mnoha odvětví a řešit i obilnou krizi vyvolanou mimořádným suchem. Kam se obrátit o pomoc? Sovětský svaz měl vedle Německu válkou nejvíce zničenou ekonomiku. Dosavadní úsilí ČSR získat americké půjčky skončilo neúspěchem. Marshallův plán nabízel nadějnou cestu obnovy. Proto ho pražská vláda zpočátku akceptovala a potvrdila účast na konferenci.
Zpočátku se na americkém plánu chtěla zúčastnit i Moskva, brzy však proti němu spustila propagandistickou kanonádu a Československo bylo najednou jediným státem ze sovětské sféry, které ještě o plán stálo. Jak se to seběhlo?
Kreml dlouho zamlžoval skutečný postoj k Marshallově plánu, čímž stěžoval pozici svým spojencům. Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk se začátkem července 1947 třikrát setkal se sovětským diplomatem Bodrovom a zjišťoval, jak zareaguje Moskva na rozhodnutí Prahy přijmout americkou pomoc. Stále však dostával vyhýbavé odpovědi. Prahu v rozhodnutí zúčastnit se pařížských jednáních dlouho posilovalo i podobné stanovisko Polska, které odmítlo pozvání 7. července, tedy v den, kdy Praha potvrdila svou účast na konferenci o Marshallově plánu. Československa vláda se totiž o změně polského postoje dozvěděla až po svém jednání.
Pařížská konference se začínala 12. července, předcházely jí však jednání československé vládní delegace vedené Gottwaldem se Stalinem v Kremlu. Co jim řekl generalissimus?
Dal jim jasně najevo, aby do Paříže nešly. Označil to za „vopros družby“, otázku přátelství. „Pokud půjdete do Paříže, dokážete, že chcete spolupůsobit při akci na izolaci Sovětského svazu,“ pokračoval sovětský vůdce. Když se ho Gottwald zeptal, jak teď vysvětlí Paříži svou neúčast, Stalin poradil, aby ji zdůvodnili tak, že by to byl úder proti SSSR. Masaryk požádal o nějakou hospodářskou náplast místo americké pomoci. A Stalin ochotně nabídl sovětské suroviny i obilí. To se stalo pozdě v noci 9. července a následující ráno už letěl do Prahy telegram: „Svolejte okamžitě vládu, pokládáme za nezbytné, abyste se usnesli na odvolání naší účasti v Paříži.“ Co se také stalo.
Jak zareagoval Západ?
Komentáře francouzských deníků přirovnávali Gottwaldovu cestu do Moskvy k cestě Háchu do Berlína v roce 1939 a celý případ označili za „druhý Mnichov“. Americký velvyslanec v Praze Lawrence Steihardt změnu postoje předpokládal, překvapila ho její rychlost. O několik měsíců později shrnul důsledky této změny na vnitropolitickou scénu v Československu. Nekomunistických stran se téměř zmocnila panika, komunisté byli na koni. Jejich útok směřoval zejména proti Demokratické straně, která ve volbách před rokem na Slovensku zvítězila.
Jak hodnotil cestu do Moskvy Jan Masaryk?
Dva dny po návratu navštívil v bytě nemocného kolegu z vlády Ripky a oznámil mu: „Stali jsme se jen vazaly.“ Je fakt, že odmítnutím Marshallova plánu se definitivně zhroutila Benešova představa o politice mostu mezi Východem a Západem. Pod tlakem Kremlu se Praha rozhodla mezi dvěma velmocemi a stala se i ekonomicky závislou od Moskvy.
PhDr. Slavomír Michálek, CSc. (45) – ředitel Historického ústavu SAV, věnuje se americké zahraniční politice vůči Československu v 20. století.