Půjčky Praha

Ne tak dávno oslavil 82. narozeniny. Architekt Ilja SKOČEK projektoval sídliště, Istropolis, žil v Praze ^[1] iv Africe, ale nejraději má Bratislavu. Říká, že je jako mladá žena, která se každých deset let mění.

Studentské časy jste prožili v Praze. Jaká byla?

Zažíval jsem atmosféru s Janem Roháčů, Martinem Švestky, Stanislavem Szomolányi. Praha byla v té době zvláštní. Cibrila Slovenská chlapců. Na škole jsem tam strávil tři roky a už během ní jsme dělali různé soutěže. Dvě důležité jsme i vyhráli.

Které?

Bratislavské podhradí a Dům odborů. Bylo to přes prázdniny, tak jsme měli spoustu času. S kolegy Gebauer, konečkům a Title jsme udělali tři návrhy Domu odborů a obsadili jsme všechna tři první místa. Byl to rok 1955. Kouzelné období. Měli jsme jednu ohromnou učebnici, a tou byla Praha sama. Neměla sice velkoměstský charakter v lidech, ale její prostředí bylo neobyčejně různorodé.

Když Praha byla pro vás učebnicí, ovlivnila i vzhled Prahy?

Nemyslím si. Bratislava má úplně jinou historii, která je silně vázána na střední Evropu, kde je již dvě století nepořádek. A Bratislava je stejně nepořádná. Všude, kam se podíváte, je něco zahájeno a nedokončené. Praha měla štěstí, že byla centrem politického a společenského života, takže měla i určité jiné povinnosti. Bratislava je stále nemá.

Ilja Skoček spolupracoval i na sídlišti Štrkovec.
FOTO – INTERNET

Jaké povinnosti máte na mysli?

Zejména ve výchově obyvatelstva. Vždyť sem přišli venkované, kterých nic nenutilo stát se měšťany. Měšťanské kultura je přece úplně jiná než venkovská.

Jaká?

Je velmi náročná na spoluobčanů. A Bratislava má kromě toho takový fígl, že vždy byla mnohonárodní. Vždy zde byla směska, a tak jako u vína: z žádné směska není dobré víno.

A líbí se vám?

Mám ji rád, protože jsem tady doma. Jsem s ní životně, pracovně i kulturní svázaný. Žil jsem leckde, v Praze iv Africe, ale Bratislavu, i když je taková nepořádná, mám rád. Je špinavá jako ufúľané děcko. To je však tím, že ho nikdo pořádně nečistí.

Čí je to chyba?

Města.

A ne lidi, kteří si ji neváží?

I jejich. Sice se říká, že je to malé velkoměsto, ale to není pravda. Je to velká periferie a velké maloměsto. Třeba odstraňovat chaos a vytvářet k městu úctu. Občané ji mají, ale malou.

Je to tím, že mnozí se zde nenarodili, ale jen přistěhovali za prací?

Nejen tím. Jeden z mých synů utekl po škole do Německa. Pak na Mallorku, kde si vybudoval penzion, a nyní ho prodává. Chce se vrátit. No nepůjde do Bratislavy, ale vedle do Rakouska. Bratislavská špína a nepořádek by mu překážely. Už má německou výchovu, která našim lidem chybí. Kultura města, to není jen filharmonie nebo Národní divadlo.

Změnila se Bratislava za ty roky, co ji znáte, velmi?

Ano. Právě ten středoevropský fígl spočívá v tom, že hlavním rysem je změna a vývoj. Každých deset let je jiná. Je to její osud. Je to mladá žena, která se každých deset let mění. Hodně udělalo střídání režimů. Jednou se staví to, jednou jiné. Je to tak, jak říkají Češi, taková „cochcárna – každý co chce, dělá.“

Jste spoluautorem bratislavského podhradí. Proč vypadá nakonec úplně jinak, než jste navrhovali?

Možná se město vylekalo financí. Byli jsme překvapeni, protože to tehdy byla stranická i vládní úkol. Mělo to všechna doporučení, a stejně se to nepostavilo. Takových věcí je však fůra.

Počítali jste v návrhu podhradí is Novým mostem?

My jsme s tím nesouhlasili a bojovali jsme proti tomu.

Co říkáte na nové projekty Vydrice či podhradí?

Neznám je.

Vizualizace jste neviděli?

To nejsou projekty. Já jsem kreslil podhradí asi čtyřikrát. Hradní vrch třikrát. Dělal jsem poslední středověkou uličku, která se jmenuje Úzká. Je za hradbami. Proč je zavřená? Až se najde Bratislava taková, jaká ve skutečnosti je, tehdy začne být Bratislavou.

Na které z vašich díl jste nejvíce hrdý?

Těžko říct. Mnohé jsou změněny. Mění nám je pod rukama. Například hotel Sorea v Bratislavě. Ani ne exteriérem, ale vnitřkem. Jeho duch je jiný. Nebo zotavoven Květen v Liptovském Jánu. I budova Petrimexu se úplně změnila.

Istropolis jste nezmínili. Co říkáte na to, jak se nyní využívá?

Je to hanebné. Toto město si nezaslouží architektů. Vše se ničí.

Čím byl pro vás výjimečný?

Byl to studentský projekt. Dělali jsme ho v roce 1955. Stavěl se od roku 1975 až do 1981. Mně při něm proběhla celá mládí.

Istropolis. – FOTO SME – Vladimír Šimíček

Slyšeli jste o tom, že by se měl zbourat?

Už několikrát. I to, že se bude prodávat. Mám 82 let, doufám, že dožiji osmdesátý třetí. Je mi to skoro jedno, ale byla by to škoda.

Mnozí ho kritizují a dívají se na něj s despektem. Co byste jim vzkázala?

Nejdříve ho třeba vyčistit, umýt a opravit.

Když jste vy byli mladý, také jste se dívali na některé budovy jako na prožitky?

Ne. Například náš pan profesor Emil Bellus postavil Národní banku, což je dnešní Generální prokuratura. Podívejte si ji. Jako architekt musel zasáhnout do mnoha profesí, přitom, co všechno musel navrhnout. Jsou tam nejkrásnější dveře na Slovensku. My jsme si našli úctu k literatuře, trochu i k hudbě, ale k architektuře a výtvarnému umění mnohem méně.

Máte ještě chuť pracovat?

Před třemi lety jsem udělal návrh fontány před novým Národním divadlem a přemostění Staroměstské ulice. Mám však pocit, že na mou práci už nikdo není zvědavý.

Kolik projektů jste za ty roky asi udělali?

Asi sto padesát projektů. Z toho se postavilo asi dvacet nebo třicet. Z toho asi jen sedm hotelů. Sídliště byly jen vedle toho.

Přitom s vaší tvorbou se vzpomínají zejména ty.

To ano. Měl jsem období, kdy jsem řešil přenášení gotického kostela z Liptovské Mary do skanzenu v Pribylině, vzápětí jsem dělal městské hradby, které byly od Dómu po klášter kapucínů a zároveň jsem projektoval na Dunaji Gabčíkovo. Takže totálně rozdílné věci.

Neměli jste specializaci?

Ne. Všichni moji kolegové, z nichž nás zůstalo už málo, dělalo několik věcí. Sídliště se však stavěli více než to ostatní.

projektovali jste sídliště s tím vědomím, že měníte celkový vzhled města?

Každé evropské město má sídliště. U nás byly často ne zcela spravedlivě opľuté. V sídlištích máte nejvíce zeleně ve městě. To, co se u nás narodilo, jsou zelené města a takových není v Evropě mnoho. V nich jsou posazeny byty, které když prodáte, máte tři miliony. Ta doba vyráběla milionářů, i když to tehdy nevěděla.

No mnozí jejich kritizují a nelíbí se jim.

Hodně dělá sociální móda. Když se něco vyzdvihuje, tak se to vyzdvihuje, ale když se něco opľuje, tak je to opľuté. Střední vrstva přijme všechno, co se jí podsune. Myslících je tu málo.

Vy bydlíte na sídlišti?

Ne.

Proč?

Neboť jsem si postavil dům.

I jste si ho naprojektovali?

Samozřejmě.

Pokud byste měli porovnat to, jak se projektuje teď a kdysi, co byste řekli?

Je to zjednodušené. Kdysi se muselo všechno vykreslit. Nad každou čarou bylo nutné spekulovat. Dnes je architektura jiná. Je méně hodnotná.

Laik to tak nemusí vidět.

Nové věže jsou takový moderní folklór. Architektura je tvorba jednoho velkého krystalu, ve kterém se dá bydlet. Je to socha, v níž se dá žít. Nejdříve musíte mít potřebu, pak program, musí být idea a myšlenka, co kde a vedle čeho bude. Teprve potom přichází projekt.

A dnes se tak neuvažuje?

Ne.

A jak tedy?

Tak, že investor vám dá peníze a hlídá jejich hlava-nehlava. Snaží se, aby to bylo levnější a levnější.

Jsou architekti vazaly investorů?

Asi ano.

Chtěli byste tvořit za současných podmínek?

Ne. Šel bych pryč.