Leopold Moravčík (1944),
zahraničně politického komentátora a moderátora
čtenářům Slova netřeba zvlášť představovat,
byl častým autorem tištěného Slova i přispívá
i na jeho webovou podobu.
Po roce 2000 je činný
především jako autor literatury faktu.
Knižní publikace: Čína na dlouhém pochodu (2002),
Lži, které měnily svět (2005),
Ženy, které měnily svět (2007),
Vzpoura proti maďarizaci. Obec Lúčky
v letech 1906 – 1911 (2009, 2010),
Výhybky dějin (2011), Prameny
zdraví a naděje. 300 let lázní Lúčky.
Dnes přinášíme kapitolku z jeho nejnovější knihy Bastardi v politice, která vyjde v nejbližších dnech ve vydavatelství Perfekt.
Životní pouť Jeana-Bedene Bokassa, prezidenta Středoafrické republiky a následně krátký čas císaře, byl tak dramatický a plný nečekaných zvratů, že by vydal na několik argentinských a tureckých telenovel, přičemž ještě stále by zbylo mnoho námětů vhodných pro levnou holčičí literaturu typu Sibírôčka či naivní americký příběh Z Kamelotu milionář . Jako bonus bychom k tomu mohli přidat i pár hororových scén zakládajících se na skutečných či vymyšlených informacích, které se v jistém čase záměrně šířili o tomto politikovi. Nepochybně, i Bokassa byl bastard odpovídající kritériím vyslovených prezidentem Trumanem, ale v tomto případě šlo o pochybného státníka francouzské provenience.
Otec zabit, matka sebevražda
Pocházel z kmene M’Baka a jeho otec Mindogon Mgboundoulou byl starostou ve vesnici Bobangui ležící asi 80 kilometrů od Bangui, hlavního města francouzské kolonie Ubangi sárí. Obec ležela na okraji rovníkového pralesa plného vzácných stromů s tvrdým dřevem, které bylo vyhledávaným artiklem na evropských trzích. Proto koloniální úřady pomáhaly těžebním společnostem likvidovat tento prales a vesnický starosta měl povinnost dodávat na nucené, doslova otrocké práce mužů ze své obce. Když po první světové válce se začaly i na tento kontinent šířit myšlenky svobody a nezávislosti, starosta se jednou vzepřel a omítnout plnit příkazy koloniálních úřadů, ba dokonce propustil skupinu vesničanů, jejichž lesnická společnost držela jako rukojmí, aby si snáze vynutila poslušnost ostatních. Mindogon Mgboundoulou doplatil na tuto odvahu životem. Odvlekli ho v řetězech do Mbaïki, administrativního centra oblasti a na náměstí před úřadem prefekta ho veřejně upalicovali na smrt. O týden později Bokassova matka Marie Yokowo spáchala sebevraždu a šestiletý Jean a jeho jedenáct sourozenců zůstali sirotci, o které se staral jejich děda Mbalanga.
Dalo by se očekávat, že z malého Jeana krutě postiženého osudem vyroste nějaký africký Zorro mstitel, ale on se dal na životní dráhu soužití s koloniální mocí. Děda ho poslal do Mbaïki, kde krátce předtím umlátili jeho otce a tam studoval na Ecole Sainte-Jeanne d’Arc, která patřila křesťanské misi. Neměl to tam snadné, byl nižší postavy a proto na škole byl neustále vystavován šikaně a posměškem ze strany spolužáků. Upalicovanie jeho otce měli obyvatelé tohoto provinčního města zřejmě stále v čerstvé paměti. Po skončení základní školy odešel Bangui, do administrativního centra kolonie, kde pokračoval ve studiu na další církevní škole Saint-Louis. Tamní páter Grüner si dokonce umanul udělat z něj kněze, ale později musel konstatovat, že na toto povolání nestačí. Hodně toho na výběr neměl. Rozhodl se pro studium účetnictví v konžském hlavním městě Brazzaville, ale tam se projevil spíše jeho talent kuchaře. Se získanými vědomostmi by si tedy mohl otevřít nanejvýš místní restauraci. Proto po skončení školy v roce 1939 se jeho dědeček s Páterem Grüner dohodli na tom, že mladému Jeanu zbývá už jen kariéra vojáka francouzské armády.
Byla to zřejmě dobrá volba, neboť v Evropě šlo v té době opět do tuhého, Francie potřebovalo vojáků a sáhlo tedy i na své koloniální rezervy. Bokassa měl jako výhodu své vzdělání, proto během služby v Druhém pěším bataliónu se už o rok stal desátníkem a v listopadu 1941 četařem. Zúčastnil se i na vylodění ve Francii a pak postupoval se spojeneckými silami až do Německa. Po skončení války zůstal v armádě, absolvoval spojársky kurz ve Fréjus a později i důstojnický kurz v Saint-Louis v Senegalu.
Bylo to v době, kdy Francie opět potřebovalo vojáků, tentokrát na to, aby obránili před rozpadem své koloniální panství v Indočíně. Bokassa odcestoval do Vietnamu 7. září 1950 a setrval tam téměř tři roky. Francie si jeho službu zřejmě vysoce cenilo, neboť za odvahu byl několikrát dekorovaný Válečným křížem, ba dostal i prestižní stužku Čestné legie. Během pobytu v Indočíně se oženil se 17-letou Nguyen Thi Hué, která mu porodila dceru Martině. Bokassa se postaral, aby dítě získalo francouzské občanství, ale z Indočíny odešel bez manželky a dcery, protože doufal, že se tam brzy opět vrátí jako voják. Jenže krátce na to koloniální armáda dostala na frak při Dien Bien Phu, když tamní posádka vojenské základny byla nucena 7. května 1954 kapitulovat. Francie se následně rozhodlo Indočíně opustit, a tak návrat Bokassa k mladé manželce a dceři nepřicházel v úvahu. To ale neznamená, že tato větev jeho příběhu končí, bude mít ještě překvapující pokračování vhodné telenovely.
Po návratu do Evropy se Bokassa vrátil do Fréjus, kde vedl spojársky kurz pro rekruty pocházejících z afrických francouzských kolonií. V roce 1956 byl povýšen na podporučíka a o dva roky na poručíka. Pak ho odveleli do Brazzaville a později do Bangui, kde sloužil jako vojenský technický poradce a tam 1. července 1961 dosáhl hodnost kapitána.
Z Ubangi sárí republika
Mezitím ale celý kontinent procházel bouřlivými změnami, kolonie se dožadovali více práv, ba i nezávislosti. Ze zemí subsaharské Afriky se to nejdříve podařilo britskému zlatonosné pobřeží, které si v roce 1957 zvolilo název Ghana. Následujících deset let přibývaly v Africe samostatné státy doslova jako houby po dešti, takže ti, kteří předtím absolvovali studium geografie, potřebovali dodatečný kurz, aby se vyznali v nových zemích a nových názvech. I francouzská kolonie Ubangi sárí prošla těmito změnami a 13. srpna 1960 přijala název Středoafrická republika (SAR). Pro názornost třeba uvést, že jde o území velké jako Ukrajina a jen o něco menší, než je Texas. V době nezávislosti měl nový stát jen něco přes milionu obyvatel, ale jeho etnická pestrost byla zato překvapující. Žilo zde až osmdesát etnických skupin, 50% obyvatelstva vyznávalo křesťanství, 15% islám a zbytek zůstal věrný původním kmenovým náboženstvím. Navzdory velkým nalezištím diamantů byla SAR v době vyhlášení nezávislosti jednou z nejchudších zemí světa a takovou i zůstala na dlouhou dobu.
Bokassa 1. ledna 1962 odešel z francouzské armády a vstoupil do ozbrojených sil Středoafrické republiky ve funkci velitele praporu. Byla na to vhodná doba. Důstojníků afrického původu bylo tehdy na celém kontinentu málo jako šafránu a on patřil mezi hrstku těch málo, kteří dosáhli hodnost kapitána. Kromě toho prezident nové republiky David Dácké byl jeho vzdálený bratranec a tak není divu, že Bokassa byl pověřen úkolem vytvořit nové ozbrojené síly nezávislé republiky. O rok později se stal dokonce hlavním velitelem celé armády sestávající z 500 vojáků. Vzhledem k příbuzenské vztahy s prezidentem a bohaté zkušenosti z francouzské armády rychlé stoupal nahoru a v prosinci 1964 se stal prvním domorodým plukovníkem v historii Středoafrické republiky.
Bokassa byl na své historické poslání i dosažené postavení patřičně hrdý a dával to najevo i tím, že na veřejnosti se ukazoval obvešaný všemi vyznamenáními. Zároveň dbal na to, aby vždy seděl co nejblíže prezidentovi, i když si to situace nevyžadovala. Proto se brzy zákonitě dostal do sporu s šéfem protokolu Jeanem-Paulem Douatem. Prezident tyto ambice svého bratrance přehlížel a nevěnoval jim pozornost přesto, že 60. léta byla pro Afriku nejen desetiletím dekolonizace, ale i dekádou častých vojenských převratů. Prezident Dácké jednoduše nevěřil, žeby tento jeho vzdálený příbuzný byl natolik chytrý a měl nezbytný organizační talent na zorganizování puče. Jednou, když už stížnosti na šéfa armády dosáhly dalšího kulminačný bod, dokonce veřejně prohlásil: „Plukovník Bokassa netouží po ničem jiném, jen shromažďovat medaile a je příliš hloupý na to, aby zvládl vojenský převrat.“
Ne všichni v okolí prezidenta sdíleli podobný názor. Pozorně sledovali jednání plukovníka Bokassa a postřehli, že jeho popularita v armádě stoupá. Ministr vnitra Jean-Arthur Bandio proto prezidentovi navrhl, aby Bokassa jmenoval ministrem čehokoli. Tím by ukojil jeho rostoucí ambice, ale zároveň by přerušil plukovníkove kontakty s armádou. Prezident Dácké známý svou nerozhodností nakonec zvolil jiné řešení. Vytvořil policii sestávající z 500 mužů, což se rovnalo síle Bokassovej armády a na její čelo postavil Jeana Izamu. Zároveň ustanovil i 120 – člennou prezidentskou stráž, jejíž velitelem se stal Prospera Mounoumbaye. Oba velitelé byli známí tím, že jim Bokassove ambice a jeho okázalost lezou na nervy.
Krátce po vyhlášení nezávislosti a po letech plných euforie ze svobody, začala se i Středoafrická republika zápasit s prvními problémy růstu. Hospodářství nefungovalo, nová administrativa nebyla schopna zvládnout úkoly a obtíže. Jediné, čemu se dařilo, byla korupce. Navíc, v mezinárodních vztazích vypluly na povrch následky koloniálního dědictví. Hranice bývalých kolonií vznikaly totiž často na základě osobního rozmaru panovníků, bez ohledu na etnické, hospodářské nebo geografické danosti. Proto se iv regionu rovníkové Afriky propukly brzy první územní spory a rostlo etnické napětí.
Málo rozhodný prezident Dácké, zřejmě na naléhání svých politických poradců, projevil zájem skoncovat s jednostrannou orientací na Francii a snažil se o diverzifikaci hospodářských a politických vztahů se světem. Jedním z jeho takových rozhodnutí bylo navázání diplomatických styků s Čínou v září 1964. Čína měla v té době sice vlastní problémy, musela snášet následky Maově politiky „velkého skoku“. Výsledkem byl hospodářský pokles a ve vedení komunistické strany se vzmáhal nový mocenský boj, který brzy vyústil do „kulturní revoluce“. Přesto Peking našel prostředky, aby „odměnil“ rozhodnutí prezidenta Dácké tím, že poskytl SAR výhodnou bezúročnou půjčku 20 milionů franků. Bylo to jako kapka vody do moře rozbujařelá korupce, hrozba finančního kolapsu visela nad krajinou nadále.
Bokassa dospěl k názoru, že nastal čas jednat. Začal testovat názory na vojenský puč a tím vyřešit všechny problémy najednou a navždy. Prezident Dácké konečně zpozoroval ambice svého velitele armády. Proto ho v červenci 1965 vyslal do Paříže, aby tam zastupoval zemi na oslavách státního svátku – pádu Bastille. Pak se postaral o to, aby ho pověřil jinými úkoly a tím udržel ve Francii co nejdéle. Bokassa pochopil prezidentovu taktiku, proto vynucený pobyt využil na to, že hledal podporu v řadách francouzské armády a mezi politiky v Paříži. Zřejmě byl dost výmluvný a úspěšný, neboť v říjnu 1965, dokonce na naléhání samotného prezidenta Charlese de Gaulla, musel Dácké ustoupit a umožnit Bokassa návrat. Prezident de Gaulle tehdy údajně prohlásil: „Bokassa se musí okamžitě vrátit na svůj post. Nebudu tolerovat takové špatné zacházení s mým bojovým druhem. „ Středoafrická republika byla už sice samostatným státem, ale koloniální manýry převládaly iv Paříži nadále.
Napětí mezi Dácké a Bokassa se stupňovalo. Poslední kapkou, kterou zřejmě přetekl pohár plukovníkovej trpělivosti, byl nový státní rozpočet. V prosinci Dácké schválil navýšení financí pro policii, ale Bokassa vojáci zůstali na tom stejně, jako předtím. Kromě toho pronikly na veřejnost zvěsti, že prezident chce Bokassa zbavit funkce svého vojenského poradce a hodlá jej nahradit velitelem policie Izamom. Dácké rozhodl otestovat své rozhodnutí ale udělal způsobem doslova naivním. Obrátil se na členy rady starších v Bokassovej rodné vesnici s otázkou, jak by přijali rozhodnutí zbavit jejich rodáka postu nejvyššího velitele. Samozřejmě, že ti o prezidentových úmyslech okamžitě informovali svého slavného rodáka.
Silvestrovský puč
Hlavní velitel si pro den svého jednání zvolil poslední den roku. Politici v SAR, jako odchovancem Francie a katolických misijních škol, už také propadli tradici přivítat nový rok formou bujaré oslavy. Prezident přijal pozvání jistého ministra a odešel na jeho plantáž jihozápadně od Bangui. Bokassa si už předtím naklonil přízeň kapitána Alexandra Banzu, velitele vojenské základny Kassala. Večer, oblečený v maskáčích, dal si shromáždit své vojáky a řekl jim, že prezident Dácké se vzdal funkce ve prospěch Jeana Izama a že policie chce převzít moc i nad armádou. Pak se jich zeptal, kdo se přidá k němu. Většina samozřejmě souhlasila, ostatních okamžitě zavřeli. Hodinu a půl před půlnocí začali vojáci jednat. Jeden oddíl dostal roli přemoci prezidentovu stráž v paláci, zatímco druhý měl obsadit rozhlas. Bokassa se vzal těžký úkol – vlákat velitele policie do pasti. Izamo byl, než se předpokládalo, na oslavách Silvestra se svými přáteli a proto pouze neochotně souhlasil s tím, že opustí dobrou společnost a odejde do kasáren Camp de Roux, aby podepsal nějaké dokumenty, které si prý vyžadují jeho okamžitou pozornost ještě ve starém roce. Jen co přišel do kasáren, Bokassa a jeho komplic Banza ho informovali, že právě začal vojenský převrat a zeptali se ho, co si o tom myslí. Když dal najevo svůj nesouhlas, zavřeli ho do sklepa.
Asi hodinu po půlnoci vojáci už vojáci měli v rukou strategická místa v Bangui a Bokassa spolu s Banzom se vydali do paláce s úmyslem zatknout prezidenta. Nevěděli o tom, že Dácké se právě tehdy dobře baví na plantáži u svého ministra. Když ho nemohli nikde najít, Bokassa prý zpanikařil, neboť si myslel, že někdo prezidenta varoval. Ve skutečnosti Dácké ještě stále netušil, co se děje v hlavním městě a dozvěděl se o tom až cestou domů, když ho zatkla vojenská patrola.
Bokassa ještě i potom zahrál roli věrného bratrance. Když dovedli prezidenta do paláce, objal a řekl mu: „Pokusil jsem se varovat tě, ale teď je příliš pozdě.“ Pak ho odvedli do Camp Kassala a přinutili rezignovat. Následně armádní důstojník v rádiu oznámil, že Dackova vláda byla svržena. Ráno promluvil v rozhlase k veřejnosti samotný Bokassa: „Stredoafričania! Stredoafričania! Mluví k vám plukovník Bokassa. Ráno o třetí hodině vaše armáda převzala kontrolu vlády. Dackova vláda rezignovala. Nastala hodina spravedlnosti. Buržoazie je zrušena. Začíná nová éra rovnosti všech. Stredoafričania, ať jste kdekoliv, buďte si jisti, že armáda ochrání vás a váš majetek … Ať žije Středoafrická republika. „
Ještě týž den uspořádal tiskovou konferenci ve své pracovně v kasárnách Camp de Roux. Kanadský profesor Brian Titley napsal o Bokassa knihu Dark Age (Doba temna), ve které analyzuje i jeho talent na vlastní propagaci. Když se média dostavili do plukovníkovej pracovny, všechno tam bylo důkladně naaranžované a nový vládce nejprve ukázal na množství metal, vyznamenání a diplomů umístěných na stěně za ním, pak se rozhovořil o dlouhé, úspěšné kariéře ve francouzské armádě. Titley k tomu dodává: „Vytváření image začalo a to směrem, který byl zřejmý. Je tu muž se zkušeností ve světě, který bojoval ve válce za Francii, dostal za to oprávněné pocty a dosáhl takovou hodnost, že velel dokonce Francouzům. Byla to tělesná síla, mužnost, vůle a nebojácnost, z čeho byl zformovaný. „
Nebyla to náhoda, že zvolil takovou prezentaci své osoby. Dostal se tak do úplného kontrastu s tím, jak se jevil jeho předchůdce Dácké. Vyhýbavý, váhavý s nejasným a málo čitelným vztahem k Francii.
Večer 2. ledna Bokassa zformoval novou vládu, kterou nazval Revoluční rada. Potom zrušil Národní shromáždění tvrdíc, že je to „orgán bez života, který už nereprezentuje lid“ . Sliboval, že se vzdá moci, jakmile se podaří eliminovat komunistickou hrozbu, stabilizovat ekonomiku a vykořenit korupci. Zmínka o komunistické hrozbě nebyla náhoda, ale promyšlená kalkulace. Byla přece studená válka a v SAR se právě našli slibné naleziště uranové rudy. Proto Bokassa prohlašoval, že Izamo a čínští komunističtí agenti se snažili o získání moci a musel zasáhnout, aby zachránil zemi před komunismem. Dokonce tvrdil, že čínští agenti na venkově cvičí a vyzbrojují skupiny s cílem zahájit revoluci. Následně 6. ledna 1966 vykázal 50 čínských poradců ze země a přerušil s Pekingem diplomatické styky.
Převrat si vyžádal pouze osm obětí. Později Bokassa důstojníci pozatýkali Dackových přívrženců včetně šéfa protokolu Jeana-Paul duatu, který neměl pochopení pro Bokassovu lásku k okázalosti. Ve vězení skončilo i přes 60 příslušníků prezidentovy stráže. Koncem ledna 1966 byl popraven, přesněji řečeno umučen k smrti velitel policie Izamo. Dácké byl ušetřen, protože Bokassa ho potřeboval kvůli mezinárodnímu image, zvláště když Francie pohrozilo, že mu zastaví veškerou finanční pomoc, pokud sáhne na jeho život. Dácké zůstal izolovaný na základně Camp Kassala, ale když v červnu 1969 stráže zachytili dopis, který poslal sesazen prezident čínskému velvyslanci v Brazzaville a žádal v něm o finanční podporu své rodiny, Bokassa ho obvinil z ohrožení bezpečnosti státu a uvěznil v pověstném vězení Ngaragba. Ani pak žaloba nedokázala shromáždit důkazy, které by stačily na jeho řádný soud, proto ho držel v domácím vězení. Ale to také není konec jeho příběhu. Čeká ho ještě život plný překvapení.
V následujících měsících Bokassa zavedl mnoho nových zákonů a nařízení. Některé z nich měly své oprávnění a byli na výši doby, mnohé další vzbuzovaly spíše kupodivu nebo dokonce úsměv. Zakázal například žebrání a ženskou obřízku, zrušil polygamii a zvyk, že ženy musí mít věno. V hlavním městě zavedl veřejnou dopravu a podpořil vytvoření dvou národních orchestrů. Zřídil „brigády morálky“ , které kontrolovali v Bangui bary a taneční sály. Muži a ženy ve věku od 18 do 55 let museli předložit potvrzení, že mají zaměstnání, jinak jim hrozila pokuta nebo vězení. Nárůst krádeží ho tak rozčílil, že v roce 1972 se přidal k vojákům, když veřejně bičovali 45 zlodějů na hlavním náměstí. Ti, co to přežili, museli strávit příštích šest hodin na pražícím slunci. O rok později nařídil k svátku MDŽ propustit z vězení všechny ženy. Zároveň dal popravit dva vězně, kteří byli odsouzeni za zavraždění svých matek.
Novou vládu nejdříve uznal sousední Čad a pak následovaly další africké země. Francie zpočátku váhalo s diplomatickým uznáním, proto Banza odcestoval do Paříže, kde tvrdil, že převrat byl nezbytný, neboť zabránil zmatku a neklidem. Zmínil samozřejmě i hrozbu komunismu. Nestačilo to. Až potom, když Bokassa pohrozil, že SAR vystoupí z monetární zóny franku, prezident de Gaulla se podvolil a 17. listopadu 1966 přišel na oficiální návštěvu, čímž dal najevo, že Francie konečně uznává nový režim.
Rozvadení spojenci
Vztahy mezi bývalými spiklenci se vyvíjely tak, jako u jiných podobných případech v historii. První rozpory mezi Bokassa a Banzom, který byl mezitím povýšen na podplukovníka, nastaly kvůli rozpočtu. Banza jako ministr financí a státní ministr, byl proti extravagantnímu utrácení. Opatrný Bokassa se uchýlil do kasáren Camp de Roux, kde, obklopený vojáky, se cítil bezpečnější. I Banzo se pokusil získat podporu uvnitř armády a mnoho času věnoval společnosti vojáků v jiných posádkách. Diktátor pochopil Banzov úmysl, proto vyslal jednotky sympatizující s Banzom k hranicím a své přívržence rozmístil v okolí hlavního města. V září 1967 odcestoval do Paříže, kde dokonce požádal o přímou podporu francouzské armády. Vyhověli mu, o dva měsíce později Francie vyslalo do Bangui 80 parašutistů.
Bokassa pod ochranou parašutistů si byl jistý svým postavením, proto 13. dubna 1968 udělal významné změny ve vládě. Banzovi odňal post ministra financí a pověřil ho vedením resortu zdravotnictví. Zároveň mu ponechal pozici státního ministra. To vedlo k tomu, že Banza začal ještě otevřenější dávat najevo své názory. Když o rok později Banza měl opět mnoho vysoce kritických vyjádření, Bokassa ho zbavil i postu státního ministra.
Banza se svůj záměr provést převrat zmínil poručíka Jeanu-Claudu Mandab, který velel posádce v Camp Kassala. Mandab naoko souhlasil s kritickými názory, ale čekal na vhodnou příležitost, aby o všem informoval prezidenta. Proto když Banza 8. dubna 1969 vyslal signál, že následující den uskuteční převrat, prezident už byl připraven. Pokus o převrat skončil ještě dříve, než se začal. Jakmile nic netušící Banza vstoupil 9. dubna do Camp Kassala, přepadli ho Mandab vojáci. Kladl jim takový odpor, že mu museli zlomit ruce, aby ho pacifikovali. Pak ho vhodili do kufru mercedesu a odvezli k Bokassa, který ho prý téměř dobil na smrt. Zachránil ho až poručík Mandab, který navrhl, aby Banzu postavily před řádný soud. Ten byl neúprosný a stejně i rozsudek – smrt zastřelením. Francouzské noviny Le Monde zveřejnili vlastní verzi jeho konce a tvrdili, že Banza byl zabit za okolností „tak hnusných, že naskakuje z toho husí kůže“ . Americký týdeník Time byl ještě konkrétnější. Uvedl, že Banza byl „dovlečen na zasedání vlády, kde ho Bokassa řezal břitvou. Strážníci ho pak bili, dokud mu nezlomili páteř, vlekli ho za autem ulicemi Bangui a až potom zastřelili „.
Pomsta neobešla ani Banzovu manželku a jeho devět dětí. Všichni byli uvězněni a deportováni do odlehlých částí země. Jeho dva bratři byli také uvězněni a už je nikdo neviděl. Jeho otec ve vězení zemřel na následky hladu a vyčerpání. Bokassa dokonce potrestal i Banzovu milenku, kterou věznil až do června 1972.
Dvě Martině, dvě dcery
Někdy v té době, počátkem roku 1970, si diktátor vzpomněl na svou vietnamskou manželku a tam zapomenutou dceru. Proto požádal francouzský konzulát v Saigonu, aby mu je pomohl vypátrat. Nemusel dlouho čekat, neuplynula ani rok a dostal radostnou zprávu, že dcera Martině se našla.
Její přílet se stal téměř svátkem. Na letišti ji vítali stovky lidí, média a četní vládní činitelé. Byl to přece příběh, který si zaslouží pozornost. Jenže, začátkem roku 1971 vietnamské noviny Saigon Trang zveřejnili senzační zprávu, že Martině není skutečnou Bokassovou dcerou, protože ta stále žije ve Vietnamu spolu se svou matkou Nguyen Thi Hue. O několik týdnů přicestovala do Bangui i skutečná Martině, ale tentokrát už bez velké Pompeho. Bokassa byl rozhořčený a obvinil Francie, že mu plánovalo nasadit do rodiny špiona. Zřejmě nebyl daleko od pravdy. Záměna byl velmi levný trik jakoby vyčítání ze zmiňované knihy Sibírôčka od autorky dívčích románů Lýdie Alexejevna carské.
Bokassa měl zpočátku úmysl nepravou dceru vrátit zpět do Vietnamu, ale na naléhání Francie svůj úmysl nakonec změnil a adoptoval ji při příležitosti svých 50. narozenin. Aby svou velkodušnost dotáhl do konce nebo spíše do absurdnosti, prohlásil něco jako konkurz na obsazení místa manželů obou vietnamských dcer. Potom ze stovek uchazečů vybral dvou nejvhodnějších. Manželům té pravé Martiny se stal lékař Jean-Bruno Deveavode, manželem osvojen armádní důstojník Fidel obří. Na luxusní svatbě obou dcer v roce 1973 se zúčastnilo několik hlav států.
Pokud někdo očekává, že příběh vietnamských dcer se tímto happyendem končí, je na omylu. Manžel adoptovaných dcery Fidel obří se totiž brzy zapletl do neúspěšného vojenského převratu a tři roky po svatbě byl za to popraven. Ve stejné době mu jeho manželka porodila syna, ale ten po dvou týdnech nečekaně zemřel. Přičinil se o to manžel skutečné Martiny, doktor Deveavode, který, nepochybně na příkaz svého tchána, zavraždil dítě smrtící injekcí. Rok po popravě Fidela Obroua se jeho manželka rozhodla vrátit do Vietnamu, ale na letiště nikdy nedorazila. Údajně ji zaškrtili dva prezidentovi ochranka. Bokassa to později samozřejmě popřel. To by nedokázal dát dohromady žádný autor telenovely. A kdyby ano, každý by to považoval za nepovedený výmysl.
Mezitím Bokassa stihl sám sebe povýšit na generála a krátce na to i za doživotního prezidenta a pak na maršála. Od té doby se jeho politika stala nepředvídatelnou. Úspěšně přežil několik dalších pokusů o svržení, co jeho sebevědomí ještě posílilo. Cesta k úplné moci mu zůstala otevřená. Aby ještě více překvapil svět, tento bývalý adept na katolického kněze se v září 1976 rozhodl přestoupit na islámskou víru a změnil si jméno na Salah Eddie Ahmed Bokassa. Stalo se tak krátce po návštěvě Libye a toto rozhodnutí bylo nepochybně výsledkem lákavé finanční nabídky ze strany Muammara Kaddáfího. Bokassa šel tak daleko, že po návratu z Libye přesvědčoval i své ministry, aby následovali jeho příklad náhlé konverze a sliboval jim za to štědrou finanční odměnu. Nemnozí jeho ministři dokázali nabídce odolat. Jenže o dva měsíce došlo k dalšímu překvapení. Diktátor se vrátil do lůna katolické církve. Kaddáfí zřejmě nesplnil to, co nasliboval, a tak mu jeho nová víra byla nanic.
Hromadění majetku
Během celého tohoto období plného krutosti a podivínství dokázal udržovat těsné vztahy s Paříží. Francie zbývalo hlavním hráčem v ekonomice této bývalé kolonie av letech 1970 – 1975 ročně nakupovalo až 48% jejího vývozu. V tom období až 58% dovozu SAR pocházelo z Francie, většinou šlo průmyslové zboží. Hlavním exportním artiklem byly zpočátku diamanty, bavlna, káva a tvrdé dřevo, pak přišel na řadu i uran. Bokassa postupně soustředil na sebe i veškerou hospodářskou moc. Investoři se doslova předháněli, aby mu za výhodné licence nabízeli podíl na zisku. Americký miliardář John Deus poskytl zemi půjčku 250 milionů CFA franků, za což získal monopolní postavení na trhu s ropou a zemním plynem. Nemalé příjmy plynuly Bokassa iz darů. Někdy docházelo k doslova trapným situacím. Například, francouzský prezident de Gaulle a po něm i George Pompidou považovaly za nezbytné darovat mu v den jeho kulatých narozenin nějaké starší dopravní letadlo. On to považoval za jejich osobní dar a pak letadla za poplatek pronajímal ostatním členům vlády během jejich cest po světě.
Jeho mánie pro hromadění majetku neměla hranice. Dennis Solomon vzpomíná v novinách Trinidad Express případ Kanaďana Maurice Dionna, který pracoval v SAR jako zemědělský expert OSN.