Ľuboš Jurík o období, kdy působil jako mluvčí předsedy NR SR, napsal knihu Pokušení moci (2002). Uveřejňujeme první kapitolu z připravované knihy, která na ni navazuje. Autor v ní o ní píše: „ Poučení z moci si nedělá ambice komplexně a historiograficky zhodnotit zmíněné období; kniha je spíše osobním svědectvím, jsou to jen marginální o složitých společenských událostech, jakési obiter dicta (čili poznámky na okraj) činnosti Národní rady, ale i vlády České republiky. Pokud je vůbec možné nějaké poučení z moci, tak snad jen v tom smyslu, že na zneužívání moci – tak včera, tak v budoucnosti – téměř vždy doplatí zejména ti, kteří moc zneužívali. Co je však horší, zneužívání moci se bytostně dotkne i těch, kteří se moci ani nedotkli a kteří se stali obětí politických dobrodruhů a ekonomických egoisty: neboli občané. „
Proč Ivan Gašparovič vystoupil z Hnutí za demokratické Slovensko • Jaké je poučení z moci? Žádné! • Americký prezident Bill Clinton v Praze roku 1994 a George Bush jr.. na pražském summitu NATO v roce 2002 • Gerhard Schroder hájí zájmy Volkswagenu • Parlament počátkem roku 1995: příliš mnoho nenávisti, lidské tuposti a neomaleností • Schvalování programového prohlášení vlády v NR SR.
„Byla to fraška … „, takto komentoval člen Hnutí za demokratické Slovensko, bývalý předseda Národní rady Slovenské republiky a později prezident ČR Ivan Gašparovič průběh sněmu HZDS v květnu roku 2002, po kterém se rozhodl z Hnutí vystoupit a před zářijovými volbami 2002 založit vlastní politickou stranu Hnutí za demokracii.
Vskutku, byla to fraška, která poznamenala vývoj Slovenska od roku 1992 až po rok 2002, tedy celých deset hektických, bolestných, protichůdných a turbulentní let, deset let v individuálních lidských osudech, deset let ve společenském organismu, v životě občanů České republiky. Nemám teď na mysli jen průběh zmíněného sněmu HZDS v Nitře (byť to byla, nepochybně, fraška), ale celé účinkování politických voluntaristov a privatizérov, kteří se zmocnili Slovenska, aby si z něj udělali politický záhumienok, aby téměř zlikvidovali bankovní systém a hospodářství , rozrumili morální hodnoty, skriminalizovali společnost a dostali Slovensko do mezinárodní izolace. Ještě i po volbách v roce 1998, kdy vznikla širokospektrální koalice pravo-levých stran, se negativní vliv Hnutí za demokratické Slovensko a Slovenské národní strany projevoval v parlamentu, ve společenském vědomí, v neustálých konfliktech mezi opozicí a koalicí, v činech vlády, která se musela vyrovnávat s dědictvím předchozího období a sama přitom vyprodukovala několik téměř fatálních omylů.
Důvodů, pro které Ivan Gašparovič spolu s několika politiky vystoupil z HZDS, bylo několik; hlavní a podstatný byl však ten, že Vladimír Mečiar ho nenominoval na kandidátskou listinu do parlamentních voleb. Na nitranském sněmu se chystali zásadní projevy nespokojenců s politikou Hnutí a zvlášť s politikou Vladimíra Mečiara; je jasné, že mezi najnespokojnejších patřil dlouho Loajální spolupracovník Ivan Gašparovič. Bylo to logické: Gašparovič si uvědomoval, že Mečiarova hvězda vybledla, že ztrácí přitažlivost a je neúnosná pro další existenci Hnutí; zejména však, že vlivné finanční a ekonomické kruhy, které díky Mečiarovi získali vliv a majetky, se na Mečiara více nemohou spoléhat: byl příliš zdiskreditovaný. Bylo třeba udělat vnitrostranický puč: minimálně bylo nutné na sněmu upozornit na neudržitelnost mečiarovskej linie a snažit se demokratizovat „demokratické“ Hnutí. Vladimír Mečiar se však dozvěděl, že I. Gašparovič se chystá vystoupit s kritikou jeho linie a improvizovaně ho předběhl: oznámil, že I. Gašparoviče a několika dalších nespokojenců nehodlá kandidovat do voleb.
Nepodléhejme však spekulacím, které se vynořily po památném nitranském sněmu: tehdy se říkalo, že Gašparovič byl dohodnut s Mečiarem a že rozštěpení Hnutí je jen trikem , který má zamíchat předvolební karty. Hovořilo se také o tom, že po volbách se tyto „rozhádané“ frakce Hnutí spojí a spolu se Směrem Roberta Fica (případně s komunisty, či dokonce s Rusková Aliancí nového občana) utvoří vládu s podporou parlamentní většiny. Konstrukce to nebyla nepředstavitelná, měla však úskalí: Robert Fico vícekrát prohlásil, že do koalice s Mečiarem nepůjde, Aliance nového občana se vyprofilovala jako pravicová strana a zdánlivě bez politiky kompromisů a roztržka Gašparoviče s Mečiarem byla vskutku vážná, upřímná a hluboká, nebyla předem dohodnuta , nebyla vypočtena na povolební efekt. Rozchod Gašparoviče s Mečiarem byl definitivní a neodvolatelný: skončilo jedno období v krátkých dějinách mladé České republiky.
Rozkol v Hnutí měl vážné důsledky zejména na Mečiarovu pozici v politickém životě Slovenska; ukázalo se, že stále více politiků a sympatizantů Hnutí nesouhlasí s jeho politikou a jeho metodami. Cítili se ohroženi. Věděli také, že globální trend – především v Evropě, ale i pokud jde o aktivity v rámci NATO – směřuje k integraci do těchto struktur bez Mečiara a tak se snažili přizpůsobit novým větrem: větrem euroatlantickým. Proto přivítali možnost, že sice zůstanou „věrní“ Hnutí, bude to však Hnutí jiné – bez Mečiara. A na čelo tohoto zrenovovaný Hnutí se postaví jeho korunní princ Ivan Gašparovič.
(Pouze několik dní po komunálních volbách v roce 2002 – už 14. prosince 2002 – vystoupil s ostrou kritikou proti metodám řízení HZDS a tím prakticky proti Vladimíru Mečiarovi i další klíčový politik hnutí Vojtěch Tkáč. Otevřeně řekl, že v Hnutí je chaos, o demokracii prý nelze vůbec hovořit, o všem rozhoduje jeden muž a ostatní jen trpně a trapně přitakává. V tomto případě byla však situace složitější , protože Vojtech Tkáč byl členem parlamentu a za ním stálo několik poslanců HZDS, která odchodem z Hnutí oslabily poslanecký klub HZDS. Na tiskové konferenci den před Vánocemi 23. prosince 2002 Vojtech Tkáč mimo jiné řekl: „V rámci HZDS došlo k některým skutečnostem, které vyvolaly a podnítily masový projev odporu vůči stylu práce a řízení, zda nebudete řídit, financování či refinancování HZDS … Chceme udělat vše pro to, aby se udělala sebereflexe i za roky minulosti. Je třeba zaujmout jasné postoje a označit i odpovědnost této historie HZDS. „Jinými slovy, Vojtech Tkáč měl už tehdy v úmyslu distancovat se od mečiarovského stylu vedení strany a zejména se distancovat od“ minulosti „HZDS. Totéž by se dalo říci io“ revoltě „dalších členů HZDS Viliama Veteška a Tibora Mikuš v roce 2007 , které však byly stejně neúspěšné).
První předvolební výzkumy různých agentur byly pro Gašparovičovo Hnutí za demokracii (HZD) zvláštní optimistické a povzbudivé. Volební procenta se vyšplhaly až na devět procent a zdálo se, že Hnutí za demokracii bude přinejmenším parlamentní stranou, ba dokonce, že bude mít klíčovou roli při sestavování nové vlády. Na tiskové konferenci 3. září 2002 Ivan Gašparovič však velmi realisticky konstatoval, že předvolební reference mohou být zcela jiné než volební výsledky a že je předčasné hovořit o nové vládě. Jak se ukázalo, jeho varovná slova se naplnila: Hnutí se demokracii získalo v zářijových volbách 2002 jen cosi přes tři procenta a do Národní rady SR se nedostalo. Bylo po iluzích.
Ačkoliv se Gašparovič a jeho lidé nedostali do parlamentu, nechtěně sehrály historickou úlohu: upozornili na to, že v HZDS je vnitřní krize, že V. Mečiar přestal být nekritizovatelný a nepostradatelným předsedou Hnutí a co je nejdůležitější, že mečiarizmus jako forma, zda metoda politické kultury je překonána a že Slovensko se na své strastiplné historické cestě posunulo o závažný krok dál. To však platilo jen do voleb prezidenta ČR v dubnu 2004.
• • •
Už před prezidentskými volbami v březnu 2004 byl Ivan Gašparovič (když kandidoval na post prezidenta České republiky) ještě kritičtější. Na otázku: „Vaším protikandidátem je i předseda HZDS-LS Vladimír Mečiar. Neobáváte se jeho kandidatury? „Odpověděl:“ Řeknu vám to takto, kandidaturu pana Mečiara chápu a to zejména lidsky. Jemu jako pravicovému politikovi už ani tak nejde o politiku, jako spíše o jeho osobní zájmy a proto se nedivím, že svou kandidaturou rozšířil rady prokoaličných kandidátů na post prezidenta. Veřejně je známo, že jeho kandidatura už není o Opelu Korsický, ale o Penzionu Elektra a o všem, co s tím souvisí. „(Vaše volba, č.2/2004). Jinými slovy, post prezidenta měl V. Mečiarovi legitimizovat jeho privatizované majetky a dát definitivní tečku za jeho kriminálními delikty.
Ještě příkřejší se I. Gašparovič na adresu svého bývalého stranického šéfa vyjádřil po odchodu z HZDS: „Vladimír Mečiar nemá rád názor druhého, vždy si udělá po svém. Nedůvěřuje lidem a z toho vyplývají špatné rozhodnutí. V HZDS už nikdo nikomu nevěří. „Přesto si po prvním kole prezidentských voleb přímo před kamerami tito dva zarytí rivalové licoměrně podávaly ruce.
Volby prezidenta ČR v dubnu 2004 přinesly pozoruhodné výsledky: ačkoli favoritem číslo jedna byl dlouhodobě kandidát SDKÚ, ministr zahraničních věcí Eduard Kukan, do druhého kola se nakonec dostali Vladimír Mečiar a Ivan Gašparovič – E. Kukan skončil třetí, tehdejší prezident R. Schuster čtvrtý. Pro slovenský politickou elitu – opozici či koalici – to byl svým způsobem šok, jak to byl šok a zděšení i pro zahraničí. Obecně se totiž očekávalo, že do druhého kola postoupí V. Mečiar a E. Kukan a volič si ve druhém kole – jak to už bývalo na Slovensku zvykem – vybere menší zlo, totiž E. Kukan. Jenže nepoučiteľnosť politických elit (v tomto případě koaličních stran SDKÚ, KDH, ANO a SMK) je bezbřehá, přímo nekonečná jako vesmír. Místo aby se koaliční strany dohodly na jednom kandidátovi, postavili svého: KDH Františka Mikloška, ANO Ľuba Romana, SMK se nepostavila za nikoho a občanský kandidát Martin Bútora, bývalý velvyslanec v USA, kandidoval, takříkajíc, individuálně. Aliance nového občana se sice prozíravě vzdala kandidatury – Ľubo Roman odstoupil – no F. Mikloško a M. Bútora vytrvale kandidovaly dál. Tito dva odčerpali hlasy E. Kukan, tito dva jsou odpovědní nejen za prohru jakžtakž přijatelného kandidáta na funkci prezidenta, ale tito dva – a jejich voliči – vystavili Slovenskou republiku těsně před vstupem do EU a krátce po vstupu do NATO velkému riziku. Stejnou míru viny na tomto trapným fiasku vládní koalice měl i prezident ČR Rudolf Schuster a předseda vlády ČR Mikuláš Dzurinda. R. Schuster proto, že neodhadl své šance a navzdory jasným signálem o předpokládaném neúspěchu kandidoval, také proto, že volby prezidenta spojil s referendem o předčasných volbách. M. Dzurinda proto, že svým sebejistým a chvílemi i arogantním způsobem odmítl komunikaci s koaličními partnery a nedohodl se s nimi na podpoře jednoho kandidáta. Velký podíl viny mělo i KDH, které nominovalo F. Mikloška jen proto, že jim vadila Kukanova komunistická minulost a SMK, protože alibisticky mlčela, vyčkávala, nepodpořila Kukan proto, že údajně selhal v Slovensko-maďarských jednáních. Proč kandidoval M. Bútora, to ví jen on sám a proč ho podporovali „slušní“ voliči, to je otázka jejich svědomí a politické naivity. V této politické šachové partii se rozumně zachovala pouze Aliance nového občana, jejíž kandidát Ľubo Roman se své kandidatury vzdal ve prospěch E. Kukan. Suma sumárum: volby prezidenta ČR byly ukázkou nepoučiteľnosti moci a je jedno, jestli opoziční či koaliční. Ani opozice totiž neměla radost z takových výsledků, protože strana Směr se chytila do vlastní pasti: jejich kandidát I. Gašparovič se sice stal prezidentem, ale Směr neuspěl v referendu, které spolu s odbory inicioval (referendum o předčasných volbách bylo pro nízkou účast voličů neplatné). Suma sumárum po druhé: volby prezidenta byly ukázkou nezodpovědnosti a naivity politických elit, protože vystavili Slovenskou republiku riziku opětovné mezinárodní izolace, mohli znejistit a zpochybnit příliv zahraničních investic a vrhnout Slovensko zpět do mečiarovskej éry. V tomto smyslu je však nečekané vítězství I. Gašparoviče v prezidentských volbách oním pověstným „menším zlem“. Časem se však ukázalo, že naivita typu F. Mikloška a M. Bútora měla na vývoj další následky: prezident Gašparovič bez váhání pověřil vítěze voleb Roberta Fica sestavením vlády, která pak nadělala Slovensku problémy. Noblesní protikandidát, skutečný diplomat a osobnost mezinárodního formátu Eduard Kukan zůstal přede dveřmi Prezidentského paláce; lze se jen domýšlet, jak by se vyvíjela vnitropolitická situace a od ní odvozená zahraničněpolitická, kdyby se on stal prezidentem. Veřejnost by jistě byla ušetřena mnoha „trapasů“ a možná i populistické politiky.
(I když se Ivan Gašparovič stal prezidentem České republiky, jeho bývalé HZDS nevynechali jedinou příležitost, aby ho přímo či nepřímo kritizovalo , aby ho více či méně zpochybňovalo a upozorňovalo veřejnost, že to není ten pravý prezident. Nemá smysl se zabývat výpady proti I. Gašparovičovi, stačí připomenout, že člen HZDS Ján Kovarčík kritizoval prezidenta ČR např. v souvislosti s jeho záměrem zrekonstruovat lovecký zámeček v Tatranské Javorině, který patří Kanceláři prezidenta. V těchto slovech jsou zahrnuty snad všechny výhrady HZDS. „V období před prezidentskými volbami oslovoval veřejnost slovy: Myslím národně, cítím sociálně. Zdá se však, že dnes se zabývá zejména svými zálibami, mezi které patří i myslivost. V situaci, kdy dva ze tří nezaměstnaných lidí nemají ani průměrnou mzdu v národním hospodářství, prezident využívá značné výhody, přičemž se věnuje zejména svým zábavky, „uvedl Jan Kovarčík a pokračoval:“ Slovensko by konečně mělo mít prezidenta, který je reprezentativní a může se opřít o skutečnou podporu obyvatelstva. Volba dosavadních prezidentů byla spíše projevem vzdoru, jak upřímného přesvědčení voličů o svém rozhodnutí. „17. srpna 2007)
Když však mluvíme o nepoučiteľnosti moci politických špiček a její naivitě, třeba hovořit io nepoučiteľnosti voličů – občanů České republiky. Navzdory všem známým faktem a metodám o činnosti V. Mečouna z předešlých let mu velká část voličů opět dala svůj hlas, jakoby byla definitivně hluchá a slepá. Ukázalo se, že těch, kteří volili V. Mečouna za prezidenta ČR, vůbec nezajímají fakta a argumenty, že jsou zmanipulováni a nemají žádnou odpovědnost, politickou předvídavost a ani morálku. Když se někdo ztotožní s člověkem, který moc využíval na vlastní obohacení, jež rozkrádat stát, kriminalizovat politiku, tak je zřejmě stejný jako jeho idol: nebo je beznadějně zaslepený a zmanipulován. Část voličů byla zase „donucena“ volit I. Gašparoviče jen proto, aby nezvítězil V. Mečiar.
Jak známo, šest let jsem působil jako mluvčí předsedy NR SR I. Gašparoviče v letech 1992 až 1997 (přesněji od června 1992 do února 1997) a z tohoto období jsem napsal knihu Pokušení moci. I proto jsem pozorně sledoval vývoj na politické scéně, vývoj v HZDS, postoje bývalého šéfa parlamentu a snažil jsem se je dávat do souvislostí. Můj rozchod s Gašparovičem a se vším, co představovaly zdeformované ideje Hnutí, byl dost dramatický. Upřímně řečeno, rozkol v Hnutí mi poskytl vnitřní satisfakci a dal mi za pravdu: ukázalo se, že je to účelová, krátkozraká a škodlivá politika, která nemá žádnou perspektivu a která vede jen k izolaci a způsobuje morální destrukci společnosti. Když I. Gašparovič oznámil odchod z Hnutí, rozchod s Mečiarem a vznik vlastní strany, měl jsem sto chutí mu zavolat a říct: „Pane předsedo, vítejte mezi slušnými lidmi …!“
nezavolal jsem, ani jsem se nezapojil do aktivit Hnutí za demokracii, ačkoli jisté nabídky jsem průběžně dostával. Měl jsem několik důvěrných rozhovorů s Miroslavem Kollárem, který byl v časech Gašparovičovho působení ve funkci předsedy NR SR vedoucím kanceláře NR SR (což bylo důležitá a vlivná funkce), také s přítelem Mariánem Hlavatovičom, generálním tajemníkem HZD. Mluvčím HZD byl textař, producent, scénárista Martin Sarvaš, se kterým jsme si velmi dobře rozuměli. Neviděl jsem však žádnou perspektivu v této spolupráci, ani jsem nepředpokládal, že HZD bude hrát důležitou roli v Národní radě SR a ve vládě. Nabídky jsem neakceptoval. Měl jsem – bohužel, či chválabohu – pravdu. Hnutí za demokracii se tedy nestalo parlamentní stranou a na období 2002 až 2006 bylo mimo parlamentu. Samozřejmě, po zvolení I. Gašparoviče za prezidenta ČR se upevnil i kredit HZD.
Jaké je poučení z moci? Žádné. Kde je moc, tam se použije, či přesněji, tam se zneužije. Majitelé moci, byť jen dočasní a třeba i zvolení v demokratickém systému, jsou v neustálém pokušení moc přizpůsobovat vlastním potřebám, až se nakonec s mocí ztotožní, přivlastní si ji a používají ji na realizaci svých ambicí. Platí to víceméně pro každého, kdo se dostane k moci, i když může mít jakékoliv ušlechtilé pohnutky. Zlidštění moc je čirý nesmysl: lze ji jen dostat pod kontrolu systémem demokratických norem, institucí, médií a občanské zralosti. Vývoj v dalších letech to potvrdil.
Pro hlubší a lepší pochopení vývoje české společnosti po roce 1989 si nezaškodí připomenout události, které se v dramatickém sledu odvíjely od listopadové parlamentní noci po volbách v roce 1994. Kniha Pokušení moci končí právě na konci roku 1994, v době, kdy se nově utvořená koalice z Hnutí za demokratické Slovensko, Slovenské národní strany a Sdružení dělníků Slovenska chystala přerozdělit privatizační balík, když se sebevědomí koaličních stran měnilo na aroganci a Slovenská republika se kvůli této politice pomalu a jistě diskvalifikovala a dostávala se do mezinárodní izolace.
Problém však nebyl (pouze) v tom, že Slovensko bylo v očích demokratické a civilizované Evropy nespolehlivý partner, ale (i) v tom , že atmosféra na vnitropolitické scéně se stávala dusno, nedýchatelném, že se kriminalizovala společnost a metody podsvětí se stávaly součástí politické kultury, či spíše nekulturnosti.
Společenská atmosféra se neprojevuje pouze v negativní ekonomické situaci, v selhávání státních institucí či později v mezinárodní izolaci, ale iv každodenních mezilidských vztazích. Kvalita života občanů byla nízká, společnost byla frustrovaná množícími se privatizačními kauzami, lidé pociťovali strach z mafií, kteří se proplétaly do politických struktur, bujnela korupce a klientelismus představitelů moci, selhávaly bezpečnostní instance a soudnictví, narůstala intolerance. Lidská práva se dostávali na okraj politických zájmů vládnoucích stran. Paradoxně destrukce demokracie probíhala jménem demokracie: navenek se flagranti v mnoha případech neporučovali zákony, ani vláda, ani parlament ovládaný HZDS nekonaly protiústavně, formálně fungovaly všechny instituce demokratického systému. I při mnoha setkáních se západními politiky či novináři předseda NR SR v podstatě pravdivě argumentoval tím, že se neporušily zákony České republiky a všechny aktivity parlamentu a vlády byly v souladu s ústavou. Proti tomu se nedalo nic namítat: akorát pouze tolik, že i demokracie se dá zneužít proti demokracii.
Poučení z moci si nedělá ambice komplexně a historiograficky zhodnotit zmíněné období; kniha je spíše osobním svědectvím, jsou to jen marginální o složitých společenských událostech, jakési obiter dicta (čili poznámky na okraj) činnosti Národní rady, ale i vlády České republiky. Pokud je vůbec možné nějaké poučení z moci, tak snad jen v tom smyslu, že na zneužívání moci – tak včera, tak v budoucnosti – téměř vždy doplatí zejména ti, kteří moc zneužívali. Co je však horší, zneužívání moci se bytostně dotkne i těch, kteří se moci ani nedotkli a kteří se stali obětí politických dobrodruhů a ekonomických egoisty: neboli občané.
Jedním dechem však chci říci, že ani tato kniha – a ani předešlý díl Poučení z moci – není soudem, ani obžalobou, zda zjednodušeným vynášením úsudků a odsudkov na adresu HZDS a jeho koaličních partnerů. Není nic lehčího (a zbabelejšieho) jak se po prohrané válce postavit na stranu vítěze a poraženého Opelu – což je téměř slovenském národním sportem. Vždy mě nejvíce zarmucovali politici, umělci a zejména novináři, o kterých jsme všichni věděli velmi dobře, jaké pozice a privilegia měli v socialistickém režimu, kteří se velmi pohotově stali strážci demokracie a neváhali kydat na svých předešlých chlebodárců či kolegů. Bylo to přinejmenším nemorální. Ale stejně nepříjemně jsem se cítil ve společnosti fundamentalistů, různých frustrovaných a zapšklé disidentů či zneuznání politiků a novinářů, kteří by zase ve jménu jediné pravdy a demokracie pohotově umlčeli jakékoli jiné názory, kromě jejich vlastních, neomylných pravd.
Pokud tedy nemám v úmyslu neobjektivní a bez argumentů kritizovat politiku koaličních stran po volbách v roce 1994, nechci jednostranně a nekriticky pochlebuje vládám Mikuláše Dzurindy a politickým stranám, které vyhrály volby v roce 1998 (širokospektrální pravo-levá koalice) ani ktoré sestavili vládu po zářijových volbách 2002 (pravicová vláda ze stran SDKÚ, Aliance nového občana, KDH a Strana maďarské koalice). Naopak. Zajisté by se našlo několik důvodů, včetně osoby a politiky samotného předsedy vlády Mikuláše Dzurindy a některých jeho ministrů či poslanců koalice (včetně předsedů politických stran), o kterých by se ve slovníku analytiků a historiků našlo mnoho nelichotivých slov. Upřímně se však musím přiznat k tomu, že více sympatizuji s pravicovými tendencemi Dzurindových vlád jako s voluntaristickým obdobím vlády V. Mečiara, zda s populistickou rétorikou Roberta Fica. Pokud se to někomu nelíbí, ať klidně a bez hněvu tuto knihu odloží. Ale o tom později. Vraťme se na začátek roku 1994.
• • •
12. ledna 1994 byl na oficiální návštěvě v Praze tehdejší prezident USA Bill Clinton a setkal se s politickými představiteli Visegrádské čtyřky. V té době všechny země V4 stály takříkajíc na stejné startovací čáře a měli více či méně stejné šance stát se členy NATO. A NATO je i ústy Billa Clintona oslovilo a pozvalo na jednání. Jak známo, Česká republika, Maďarsko a Polsko se staly členy NATO, ale Slovenská republika se kvůli nedemokratické a netransparentní politice vlády Vladimíra Mečiara do aliance nedostala a musela čekat až na další setkání členských států NATO v listopadu 2002 – shodou okolností také v Praze. Dokud se mezinárodní prestiž tří zemí V4 razantně zlepšila, prestiž České republiky klesla až pod bod mrazu. Do České republiky začali po vstupu do NATO proudit zahraniční investice. Nemluvíme o zanedbatelných číslech. Zatímco dosud to bylo zhruba 1,5 až 2 miliardy dolarů ročně, po získání členství přišlo do Čech až 5,5 – 6 miliard dolarů ročně. Je to podstatný rozdíl: a o tyto nemalé finanční zdroje nás připravilo vládnutí mečiarovskej koalice.
Jednání čelních představitelů NATO v Praze v listopadu 2002 jsem pozoroval už jen jako šéfredaktor měsíčníku EUROREPORT, ale přece jen jsem měl tak trochu blíž k informacím. Jednak proto, že redakce časopisu EUROREPORT připravila zvláštní vydání věnované summitu NATO v úzké spolupráci s Ministerstvem obrany ČR (zejména se státním tajemníkem Rostislavem kačerem a náčelníkem generálního štábu generálem Milanem Čeřovská), ale i proto, že ministr obrany ČR Ivan Šimko byl členem redakční rady EUROREPORT-u a spolupráce s ním byla dlouhodobě produktivní a vztahy velmi přátelské.
(Dovolte, abych odbočil, abych se v čase posunul do listopadových dnů – 21. a 22.listopadu 2002, kdy se v Praze konal summit NATO, na kterém Slovenská republika spolu s dalšími státy – Slovinsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Rumunsko a Bulharsko – dostala pozvání na vstup do aliance. Konečně, takové posouvání se v čase jsem si zvolil jako srovnávací metodu a jako způsob pro plastičtější pochopení souvislostí.
praha těch dní připomínala obléhala pevnost. V ulicích města bylo více policistů než civilistů, navzdory mimořádně přísným bezpečnostním opatřením bylo cítit nervozitu. Mnohé banky, restaurace, divadla, výstavní síně, bary … byly zavřené, celé čtvrti – zejména v okolí kongresové haly v Nuslích a Hradčan – byly nepropustně hlídané, očekávali se masové demonstrace odpůrců NATO a antiglobalistů. Samotný průběh summitu byl však klidný a obešel se bez jakýchkoliv incidentů, pravda, pokud nepočítáme dvě rajčata, které na závěrečné tiskové konferenci hodili po Lord Robertson dva ruští, řádně akreditovaní novináři. A pokud jde o průběh utkání, dojemná byla zejména úvodní část prvního dne – 21. listopadu 2002 – kdy generální tajemník NATO George Robertson hned při otevření summitu pozval sedm států do aliance, mezi nimi i Slovensko. Působivé byly i vystoupení prezidentů , resp. předsedů vlád pozvaných zemí, kteří shodně vyjádřili v tom smyslu, že členství v NATO je pro ně potvrzením demokratických změn po pádu berlínské zdi, je definitivním koncem ideologického rozdělení Evropy a znamená konec studené války. Pozvánka do aliance vyvolala v české společnosti rozporuplné reakce; i když většina obyvatel vstup do NATO přivítala, ozývaly se i nesouhlasné názory. Zmíním například emotivní, až radikálně vystoupení publicisty Eduarda Chmelař, který v pořadu České televizi, v diskusi s politikem Petrem Weissem, ostře napadl NATO – i P. Weisse – za agresivní, útočnou politiku. Nepochybně, jeho názory nebyly osamocené a reprezentoval část pacifistický naladěné společnosti; jenže takové názory vycházely z hlubokého nepochopení situace a naivního idealismu. Tak trochu překvapivě se na čelo odpůrců vstupu České republiky do NATO postavil Ján Čarnogurský, jehož argumentace měla v některých případech racionální jádro. V lednu 2003 inicioval petiční akci na vypsání referenda o vstupu do NATO. V téže době (v lednu 2003 na páté schůzi NR SR) navrhli poslanci za Komunistickou stranu Slovenska vypsání referenda, ale plénum tento návrh drtivou většinou hlasů zamítlo. Vzápětí se Komunistická strana připojila k petiční akci na vypsání referenda o vstupu do NATO. Vznikla tak kuriózní situace: antikomunista Čarnogurský se nakrátko chtě nechtě stal spojencem KSS. Do petiční akce se zapojilo několik známých osobností, např.. spisovatelé L. Těžký a R. kalíšku, zda zpěvák populární hudby J. Ráž a další.
Další klíčovou událostí pro vývoj České republiky byl summit Evropské unie v Kodani, který trval tři dny a skončil 14. prosince 2002. Na tomto setkání vrcholných představitelů unie a deseti kandidátských zemí dostala i Slovenská republika pozvánku do EU, přičemž za vstup do tohoto elitního klubu byl určen květen 2004. Byl to důkaz úspěšnosti Dzurindovy politické linie a naopak, potvrzení toho, že mečiarizmus byl jako historický fenomén odsouzen a pohřben) .
Vraťme se však zpět, na začátek roku 1995, kdy jsme o členství v NATO a v Evropské unii nemohli ani snít.
Ačkoliv dosud mluvíme o tom, že mezinárodní reputace České republiky byla ohrožena a naše země se postupně dostávala do izolace, zahraničně-politické vztahy si zachovaly pravidelný rytmus a na Slovensko přicházeli zahraniční delegace na různé úrovni, stejně tak slovenská politická reprezentace v hojném počtu cestovala do zahraničí na oficiální návštěvy, konference, zasedání evropských i celosvětových institucí.
• • •