Čtyřicetiletý Kanaďan přišel s rodinou na Slovensko, aby podnikal. Dnes pomáhá africkým dětem i farmářům, mezitím stihl přes nadaci Integra vyškolit znevýhodněné ženy na Slovensku iv dalších zemích bývalého východního bloku a půjčit jim na drobné podnikání. „Jsem spíše optimista jako skeptik,“ říká Allan Bussard. Dnes se blíží k šedesátce a do důchodu se nechystá. S manželkou a synem pracuje na tom, aby se Slováci začali zajímat o Afriku.
Proč se Kanaďan rozhodne žít na Slovensku a odtud dělat rozvojové a humanitární projekty. Nebylo by jednodušší získávat podporu v Kanadě?
Bylo by to jednodušší, ale nepřišel jsem sem s tímto záměrem. Přišel jsem jako podnikatel. Se slovenskými společníky jsme založili eseróčkách, která dodnes dělá konzultační a školící služby pro velké firmy. K rozvojovým projektům jsme prošli až po pěti, šesti letech.
Proč jste se začali zabývat rozvojovými projekty?
V době, kdy jsme přišli, byli na Slovensku složité sociální podmínky, vysoká nezaměstnanost. Ve firmě jsme byli čtyři společníci a mnoho našich přátel přišlo o zaměstnání, jejich rodiny se dostávali do stále těžší ekonomické situace. Rozhodli jsme se proto v rámci firmy vytvořit oddělení, které bude podporovat vznik malých podniků. Začali jsme školeními, ale zjistili jsme, že nemohou na podnikání sehnat peníze, tak jsme začali poskytovat mikroúvěry.
V kterém roce jste začali s mikropůjčkám?
Neformální v roce 1993, formálně jsme po dvou letech založili Integra. V roce 1999 jsme si uvědomili, že malé podnikání a mikroúvěry mohou být jako rozvojová strategie užitečné i pro větší počet lidí a jiné cílové skupiny. Začali jsme s programy ženského podnikání a rozšířili jsme je do jiných zemí.
Takže se z vás na Slovensku stal lepší člověk – pomáháte druhým?
Každá profese poskytuje příležitost dělat dobro. Vždycky mě to zajímalo, když jsem měl 20 let, pracoval jsem během hladomoru rok v Etiopii.
Co přivede 20-letého člověka z dobré země k tomu, aby šel do Afriky?
V Kanadě je to jinak než na Slovensku, dobrovolnictví je běžné. Lidé vnímají živelné katastrofy a chtějí pomoci, takže to, že mladí jdou pomáhat, není nic výjimečného. Když jsme si uvědomili, že jako Integra můžeme pomáhat Africe, bylo to jasné. Tehdy to tu bylo nové, ale myslím, že jsme nebyli první. Před námi bylo v Africe například erko a pan doktor Krčméry ze svaté Alžběty.
Vás v mládí oslovila zkušenost s africkým hladomorem. Nepomohlo by i našim mladým lidem konfrontovat se se životem v Africe, aby si lépe uspořádali priority pro další život?
Mě také ovlivnila manželka, která měla vždy zájem udělat něco pro Afriku a velmi podporovala, když jsme se do toho pustili. Také syn James strávil několik let v Etiopii, dělal tam projekty, učil angličtinu, seznámil se s pěstiteli kávy, s nimiž děláme Fair Trade. Myslím si, že všechno se vyvíjí přirozeně a člověk přijde na to, kde by se chtěl uplatnit a být užitečný.
Kolik máte nyní projektů v Africe?
Máme tam tři programy. Adoptivní pro děti Malaika, ve kterém spolupracujeme se čtyřmi partnery v Keni a jedním větším v Etiopii. Slovenské rodiny se mohou stát sponzory afrického dítěte. Největší projekty jsou ekonomické, děláme Fair Trade (spravedlivý obchod) s producenty makadamiových ořechů v Keni, v Etiopii je to káva, ale máme tam i ekoturistické zařízení ve spolupráci s místní komunitou. V Súdánu jsme investovali do říční dopravy, pekárny, mlýna, založili jsme mikrobanku na mikroúvěry v Súdánu iv Etiopii, v Etiopii máme i ambulanci. Integra je tedy nadace – Neziskovka, ale i družstvo, ziskový podnik, který investuje do podnikatelských projektů.
Jak funguje Fair Trade? Podporujete místních pěstitelů?
O to jde. V provozu v Keni děláme Fair Trade makadamiový ořechy. Fabriku jsme tam založili proto, že to, co vykoupíme od farmářů, třeba před vývozem zpracovat. Ve skupině máme kolem dva tisíce keňských farmářů, od kterých vykupujeme ořechy.
Kupujete v rámci spravedlivého obchodu za vyšší ceny než světové monopoly?
Je to trochu složitější. Fair Trade trvá na minimální ceně, pod kterou nemůžeme jít. Monopol v rámci výkyvů světových cen nabízí občas vyšší, ale velmi často i nižší cenu než systém spravedlivého obchodu. S námi mají podle pravidel Fair Trade jistotu stabilní ceny, což může být i tržní cena. K tomu přidáváme sociální prémii, což je v Keni pět keňských šilinků na kilo. Tyto peníze jdou do společného fondu na sociální projekty v komunitě. Plus dáváme pět keňských šilinků na rozvoj farmářského družstva.
Kolik je pět keňských šilinků?
Je to kolem pěti eurocentů, ale když kupujeme 400 tun ročně, je to dost peněz. Představa, že produkty Fair Trade musí být dražší, je mylná. Například naše etiopská Fair Trade káva má stejnou cenu jako běžná kvalitní káva plus je ze spravedlivého obchodu, přitom je velmi kvalitní, stoprocentní arabika a pochází z jednoho zdroje. Na Slovensku vznikla tato mylná představa, protože slovenský Fair Trade subjekty nemají své vlastní produkty, ale dovážejí je z Anglie nebo Itálie. Pak samozřejmě cena musí být vyšší.
Mnoho lidí je přesvědčeno, že Fair Trade je jen módní vlna a nevidí důvod, proč kupovat takové produkty, když je v nižší kvalitě v řetězcích koupí levnější.
To je mylná představa. Výrobky Fair Trade v Anglii nebo Německu nejsou dražší než srovnatelné běžné produkty. Velmi často jsou přitom kvalitnější a jsou bio. Fair Trade podléhá velmi přísnému auditu. Absolvovali jsme jich několik a byly to nejtvrdší audity, jaké jsme zažili. Auditor přichází každý rok z Německa, v Africe stráví týden, během kterého se setkává s pěstiteli, dívá účty, sleduje, kam jdou peníze, jak se využívá sociální fond a jako družstvo hospodaří s penězi – jestli opravdu postavilo studnu, koupilo počítač pro školu, rentgen pro nemocnici. Pokud to není v pořádku, přicházíte o značku Fair Trade.
Takže za tou značkou opravdu něco je, není to jen bublina?
Přesně tak. Pro pěstitele jsou tři základní výhody Fair Trade – stabilní cena, takže nikdy nemůže dostat méně, než to, co ho dokáže uživit. Jinak například kávu prodává za cenu na newyorské burze, na kterou nemá žádný vliv. Nyní je cena kávy vysoká, ale někdy je tak nízká, že z toho nevyžije. Další výhodou je, že dostane alespoň 60 procent platby předem a nemusí snášet počáteční náklady. Z nich zaplatí hnojivo, vodu, práci, aby byl produkt kvalitní. Třetí věc je sociální prémie, která zlepšuje život komunity. Například družstvo, od kterého kupujeme etiopskou zelenou kávu, investovalo do 110 projektů. Díky tomu mají nové ambulance, školy, mosty, studny. Možná všechno vždy nefunguje dokonale, ale mnohdy jsem viděl, že komunita, která má šanci pracovat v rámci spravedlivého obchodu, žije lépe.
Pomáháte této části třetího světa ještě nějak jinak?
V současnosti je ve východní Africe hladomor, i když ne až tak akutní, jako když jsem tam byl jako 20-letý. Proto děláme studny, vodní nádrže, kanalizace, v Keni iv Etiopii zabezpečujeme léky pro lidi postižené hladomorem. Zajistili jsme například léky pro více než dvacet tisíc obyvatel v jižní Etiopii. V Keni jsme postavili studnu a vodní nádrž s kapacitou 50 tisíc litrů pro komunitu s 26 tisíci obyvateli.
Jak jste zmínili, nezačínaly jste v Africe, ale tady, na Slovensku. Na co jste se zaměřili?
Začali jsme s podporou malého a středního podnikání, pak se zejména program ženského podnikání rozšířil do Rumunska, Bulharska, Srbska, Chorvatska a do Ruska, kde dosud pokračuje v Moskvě.
Co znamená program ženského podnikání?
zaměřena jsme se na ženy z chudých oblastí s malou perspektivou najít si práci – bez dokončeného vzdělání, svobodné matky, rozvedené, ženy s dlouhodobě nezaměstnanými partnery. Vytvořili jsme program Happy Hand, ve kterém jsme vybírali potenciální podnikatelky, dělali školení pro 20-členné skupiny, kde získali základní dovednosti pro podnikání – vést účetnictví, založit živnost, jakou podporu mohou dostat od státu. Potom připravili podnikatelský záměr, na jehož základě mohli od nás získat miniúver. Tehdy to bylo do 300 tisíc korun. Naši lidé jim první rok pomáhali. Celkově prošlo programem 3-tisíc žen, nejvíce na Slovensku av Rumunsku. Asi polovině se podařilo úspěšně podnikat.
Působili jste i hladových dolinách, školili jste ženy bez maturity. Pomáhali jste jim najít předmět podnikání, který by i měli komu prodat?
Vždy jsme museli najít díru na trhu a spojit ji s jejich zájmem a talentem. Mnohé dělali ručně řemeslná výroby, jistý čas jsme měli v centru Bratislavy obchod, kde jsme je prodávali.
Znamená to, že jste je připravovali na drobné živnostenské podnikání?
Přesně tak. Většina ani neměla ambice na nějaké velké podnikání. Chtěli se jen uplatnit, aby uživili rodinu. Začali se živností v řemeslné výrobě, potravinářství, dělají úklidové služby, venčení psů, hlídání dětí, ale byly i ženy se vzděláním, které začaly dělat účetnictví, překlady, tlumočení. Dost jich je úspěšných. V bratislavském Auparku má jedna z absolventek Cafeteria Manna. Podniká přes 10 let a zaměstnává například romské ženy, které mají problém najít práci. Velkým úspěchem bylo i vytvoření sítě penzionů na Liptově. Založili jsme občanské sdružení Vítejte na Liptově, 17 žen předělali domy a stále úspěšně fungují.
Ve vašem programu byly i romské ženy?
Měli jsme centra v Lučenci, Michalovcích a Ružomberku, takže přirozeně byly i romské ženy.
S čím může podnikat žena v romské osadě, po čem je tam poptávka?
To byl právě největší problém, neboť abyste byli úspěšní, musíte mít komu produkt prodat. Když není žádná ekonomická síla, je to velmi těžké a musím říct, že jsme nenašli úspěšnou strategii. Párkrát jsme dali půjčky, nakoupili za ně kozy, prasata, slepice, ale kde to všechno skončilo … Kromě toho „silný muž“ v komunitě neumožnil ženě, aby vrátila úvěr, bral to tak, že to jsou jejich peníze. Byly i poctivé, i úspěšné, ale bylo jich málo.
Na vaší stránce se píše, že jste se věnovali i sociálním podnikům. Po skandálech se stejnojmenným vládním projektem z eurofondů to vyvolává pochybnosti.
Proto už nemůžeme používat tento název. Ale začali jsme s tím dříve, než byly tyto skandály a projekt pokračuje. Jsou to větší podniky, eseróčkách, se sociální strategií. Prvním bylo bratislavské Artfórum na Kozí ulici, kde dělají různé besedy. Poskytli jsme jim školení, doprovod a úvěr. Byla to první skupina těch, kteří přišli o zaměstnání a my jsme jim pomohli založit podnik. Dalším je dnes úspěšná firma na výměnu oleje na Račianska, kde zaměstnávají chlapců, kteří jsou z různých důvodů těžko zaměstnatelné.
Cílem těchto podniků je zaměstnávat těžko zaměstnatelné lidi?
Každý má svůj cíl. Artfórum mělo cíl ovlivnit život v komunitě, Oil partner měli cíl zaměstnat ty, co mají ztížené podmínky najít si práci.
Kolika dětem pomáháte přes program adopce?
Je tam kolem 1 100 dětí, máme kolem 300 Slovenská sponzorů. Funguje to tak, že mají adoptované své děti, ale 20 eur měsíčně, které posílají, nejde přímo jim, ale do společného projektu, z kterého můžeme pomoci více, aby mohli chodit do školy v Keni av Etiopii. Asi 350 dětí je sponzorovaných přímo, neboť někteří sponzoři je mají adoptovaných více.
V Keni je ale základní vzdělání zdarma.
To je pravda, ale je tam stále mnoho dětí, které nechodí do školy. Dítě musí mít uniformu, boty, sešit, tužku, oběd. Proto například v Nairobi 50 tisíc dětí do školy nechodí, rodiče si to nemohou dovolit . Mnoho rodičů nevidí smysl v tom, aby posílaly dítě do školy, když může jít na ulici žebrat. Keňská vláda sice uzákonila bezplatné základní vzdělání, ale školy jsou přeplněné. Ve třídách je 100-120 žáků, takže učitelky jsou rady, když děti do školy nechodí. Když žák nemá tužku nebo boty, nebo je má děravé, pošlou ho domů. Jeden projekt v Keni máme výlučně pro děti, kterým rodiče zemřeli na AIDS a babičky jim nemohou koupit věci do školy.
V keňském hlavním městě máte i další projekty?
Projekt Tapa ve slumu Kibera v Nairobi zabezpečuje školku pro malé děti, jejichž mámy pracují. Pomáhá to i jako přípravě na školu. Děti ze slumů jsou jako 5 – až 7-leté věkově připravené, emocionální ani sociální však ne. Pak jsou okamžitě vyloučeny, dostávají se do slabších tříd a nedokáží být ve škole úspěšné. Máme také projekt pro starší děti z ulic. Ve městě je velký problém, že mnohé děti , které zůstaly bez rodičů, žijí samy na ulici, neumějí číst ani psát. Přes nás se dostanou do základní nebo střední školy.
Podporujete i studium na středních školách, které jsou placené?
Ano, dokonce máme stipendijní program, přes který se mohou dostat na slušné střední školy. Některé děti z ulice jsou velmi úspěšné, máme i absolventů vysoké školy.
Přes adoptivních rodičů ze Slovenska ale pomáhejte iv dětem v Etiopii.
Tam máme 490 dětí, jejichž rodiče denně pracují na poli, ale nemají na to, aby jim koupili stejnokroje nebo boty. Im také pomáháme, aby se dostali do školy .
Jsou tyto děti díky tomu, z jakých těžkých poměrů pocházejí, životaschopnosti?
To nevím, ale jsou často velmi šikovné. No musíme také přiznat, že některé jsou velmi poznamenány životními zkušenostmi a toto břemeno sebou nesou celý život. Dívky, které se dostanou do programů, jsou skoro všechny sexuálně zneužívány a tuto minulost velmi těžko překonávají.
Takže by byl potřebný ještě program psychoterapie ?
V stipendijním programu máme sociální pracovnici, která se těmto dětem věnuje. V Africe ale není běžné povědomí duševních potřeb. Důležité je, že dítě je ve škole, má co jíst, má kde bezpečně bydlet a má základní zdravotní péči. Teprve když jsou tyto základní potřeby splněny, začínají se objevovat duševní potřeby, takže nyní stále více času a kapacity věnujeme tomu, aby se měli s kým povídat o své minulosti a mohli překonat své trauma.
Můžeme hovořit o nové kvalitě humanitární pomoci, když se po zabezpečení těla třeba postarat o duši?
Přesně tak. Máme tam dívka, které bylo jako 9-leté znásilněny. Musí nějak zpracovat svou minulost , jinak spadne do téhož rytmu jako její máma, babička. Potřebuje absolvovat nějaký proces, ve kterém se vyrovná s traumaty.
Vraťme se nyní k vám. Proč jste se rozhodli jako Kanaďan studovat historii střední a východní Evropy?
Neboť Kanada nemá tak bohatou historii. Studoval jsem v Calgary, pak jsem šel do Záhřebu na postgraduál. Pracoval jsem 10 let v Rusku, když přišla příležitost založit podnik na Slovensku. To, že jsem odešel z Kanady, je asi v rodině – bratr odešel do Austrálie. V Kanadě sice máte zajištěn hezký život, ale jako země je nudná, nic se tam neděje. Když člověk touží dělat něco zajímavějšího, tak odejde. Někdy má hlubší záměry jako pohodlný život s dovolenou na Havaji.
Neumím si představit, jak se Kanaďan dostal za Sovětského svazu a podnikal.
To byl takový zvláštní podnik. V Kanadě je velká ruská a ukrajinská komunita, která chtěla navštívit místa, odkud pocházejí jejich předkové. Tehdy jsem měl cestovku, která zajišťovala takovou turistiku. Sověti za Brežněva turistiku velmi vítali, byli tam tisíce amerických a kanadských turistů, protože to přinášelo dolary. Ruská vládní agentura Inturist vytvořila podmínky na dost rozsáhlý turistický ruch.
To mě překvapuje, vždyť i my jsme potřebovali v rámci socialistického tábora pozvání a víza, byly tam pověstné uzavřeny města, silná tajná služba.
Uzavřené města se nedaly navštívit, ale bylo běžné a vítané jít do Moskvy, Leningradu, Kyjeva. Samozřejmě, byly přísné kontroly a vždy jsme museli mít svého ruského průvodce, nemohli jsme se volně pohybovat, pronajmout si auto a jen tak jít. Ale mohli jsme navštívit ukrajinské vesnice.
Vaše manželka je také dobrodruh? Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se, když jsem měl pět let a ona šest, v první třídě základní školy. Ona je také dobrodružná povaha, právě se vrátila po dvou týdnech z Afriky. Chodí tam pravidelně, bývá s místními dětmi ve slumu.
nezačíná pro vás být Slovensko nudné jako Kanada?
Ano, to je další důvod, proč jsme se pustili do projektů v Africe. Můj známý říká, že Slováci nejraději sedí, pijí pivo a na všechno si stěžují, i když netvrdím, že je to pravda. Bylo by ale velmi zdravé vytvořit podmínky, aby se seznámili s životem v Africe. To je jeden z našich dalších záměrů. Teď jsme skončili dvouletou kampaň, kterou jsme seznamovali mládež se životem v Africe. Dělali jsme program se sdružením erko, letní tábory, pobyty pro školáky . Příští víkend je v Bratislavě Zážitek v krabici. Začne se přednáškami na Hlavním náměstí v sobotu o osmé večer, přijde i student z Keni. Lidé budou spát v krabici na náměstí, budu tam i já s manželkou, už máme připravenou krabici. Tam nás mohou přímo podpořit a dozvědět se více o bezdomovectví v Africe iu nás. Zapojí se sdružení depa, které zde pracuje s lidmi bez domova.
Takže chcete na Slovensku zpropagovat dobrovolnou práci v Africe?
Člověk, který myslí jen na sebe a na to, co nemá, je nezralý a slabší než ten, který hledá příležitost, co může udělat pro ostatní. Slováci si stěžují, myslí si, že jsou velmi chudí a chtějí se dostat do Ameriky, kde je podle nich život lepší, což samotné je omyl. Ale kdyby se setkali se životem afrických dětí, obohatí je to. Myslím, že člověk se tvoří darováním, nejen přijímáním. adoptivní program dává Slovenská rodinám příležitost, aby jejich děti nerostly jen s tím, že se mám špatně a chtěl bych se dostat do Ameriky.
Ano, ale co když rodiče pouze měsíčně pošlou peníze trvalým příkazem a jejich děti o tom ani nevědí?
Máme rodiny, které si pro každé své dítě adoptovali africké, aby spolu vyrůstali. Děti si dopisují, vyměňují fotografie. Už to začíná fungovat a podle mě je to zdravé. Manželka byla dnes na gymnáziu porovnávala život afrického dítěte ve slumu se životem zdejších dětí. Nejde o to, abychom měli výčitky, ale abychom si uvědomili, co máme a že můžeme být štědří.
Na Slovensku se většina lidí hlásí ke křesťanství a ačkoli je Bible věnována především konání dobra, péče o druhých, pomoci a dávání, nezištná pomoc u nás není zcela běžná.
To je pravda, dokonce bych řekl, že klíčovým tématem křesťanství je spravedlnost. A spravedlnost je základem například Fair Trade – aby za poctivou práci dostali lidé spravedlivou cenu. Současná ekonomika někdy neumožňuje spravedlnost, neboť moc je v rukou těch, kteří určují cenu na úkor farmářů a pěstitelů.
Když to říkáte, napadlo mi, že vaše nadace Integra spolupracuje s představiteli právě takových mocných a kritizovaných odvětví, petrolejármi a bankéři. Na první pohled to působí kontroverzně, ne?
Dobrá poznámka, tuto otázku nám kladli mnohokrát. My jsme velmi pragmatičtí. Byli ochotni dávat nám peníze a nikdy se nesnažili přesměrovat náš program na podporu jejich značky, pouze se uvede donor. Shell Foundation i Citigroup Foundation mají dost nezávislosti od mateřské firmy, dokonce projektový manažer Shell Foundation k nim přešel od Greenpeace. Nikdy jsme neměli pocit, že musíme podpořit jejich agendu a lidem, kteří z toho mají užitek, je to jedno. Posuzujeme to v našich podmínkách, ale chudá žena v Rumunsku se tím nezabývá.
Je ještě v Rumunsku, členské zemi Evropské unie, skutečná chudoba?
Větší než v hladových dolinách nebo osadách na Slovensku. Jsou tam oblasti, kde zavřeli doly a stovky rodin žijí jen z toho, co vyroste v zahradě. Když skončíme rozhovor, jdu právě do Rumunska, kde máme program mikropůjček pro chudé.
Celý život cestujete po světě. Kde jsou vám lidé nejbližší?
To se nedá říct. Ale co mi vadí v Kanadě av Americe, je, že neznají zbytek světa, na Slovensku to, že lidé jsou cynici a skeptici, stále si stěžují, v Keni nám kradou a je tam obrovská korupce. Ale všude jsou i krásní lidé. Každá kultura má silné i slabé stránky.
Nemáme být skeptičtí, ale jste i podnikatel a média denně hlásí, že jsme v krizi, padá euro. Vy nemáte obavy?
Jsem spíše optimista jako skeptik. Jak historik dobře vím, že v minulosti byly mnohem horší období, než je to současné. Pro mě je spíše výzvou být lidský, štědrý, ne se během krizí uzavírat do sebe. Není podstatné, zda budu mít dvě auta, nebo jen jedno, jestli dovolená bude jen v Chorvatsku, nebo na Maledivách.
Pocházíte z Calgary, centra zimních sportů. lyžujete? Jak relaxujete?
Celý život v Kanadě jsem lyžoval. Tam musíte dělat zimní sporty, neboť zima je dlouhá a jinak byste se nudili. Nyní bydlíme v Lamači, chodíme na procházky do lesa, děláme v zahradě, čteme, trávíme čas s dětmi, takže nic zvláštního.
Na Slovensku jste vychovali dva syny a dceru. Chodili na slovenském školy, jaký je podle vás náš školský systém?
Chodili na slovenském školy, vysoké ale dokončili v zahraničí. Slovensku školství bylo velmi slabé v tom, že nevytvářelo tvořivost ani nehledalo v dítěti to, v čem je dobré. Tvůrčí děti v něm mají více problémů. Je silné pro 10 procent těch, kteří v něm dokáží být úspěšné, ale školství je podle mě na to, aby každé dítě mělo svůj úspěch. Manželka učila v Kanadě i zde na základní škole. Školní systém je odlišný. Je hloupé vytvářet tlak na dítě, aby mělo samé jedničky. Systém být měl děti hodnotit podle jejich možností, ne podle jiných. Pokud je slabé v matematice, mělo čtyřku a teď má trojku, je to úspěch, nemělo by být trestáno. Systém je ale vytvořen tak, že z trojky nemůže mít radost, protože to není jednotka.
Chystáte se na důchod vrátit do Kanady?
Asi ano, asi půjdeme zpět do Kanady, do té nudy, procházet se po lesích.
Allan D. Bussard (59)
* Je ředitelem nadace Integra.
* Vystudoval historii střední a východní Evropy na Univerzitě v Calgary. Absolvoval studium historie Chorvatska na Univerzitě v Záhřebu.
* Během studií v Záhřebu začal učit angličtinu pro podnikatele. Tam začala jeho kariéra konzultanta pro malé a střední podniky, které byly v Jugoslávii v té době na vzestupu.
* V 70. letech působil ve střední Evropě a Rusku.
* V 80. letech působil v Rakousku, následně ve Velké Británii založil a řídil společnost zaměřující se na poskytování specializovaných profesionálních dovedností státním organizacím v Sovětském svazu.
* Na Slovensku se jako zakládající partner podílel na založení družstva zaměřeného na rozvoj drobného podnikání a MSP ve střední Evropě v rámci strategie boje proti chudobě. Zúčastnil se úspěšném spuštění více než 40 malých a středních podniků ve střední Evropě. Získal fondy na podnikový kapitál v objemu více než 2,5 milionu eur.
* Dohlížel na spuštění partnerských družstev v Chorvatsku a Rumunsku a školil jejich personál.
* Vytvořil program Microfund, zaměřený na rozvoj drobného podnikání ohrožených žen .
* Inicioval rozšíření aktivit Integra do východní Afriky s programy rozvoje malých a středních podniků a drobného podnikání v Súdánu, Etiopii a Keni.
* Kromě rodné angličtiny hovoří česky, chorvatsky a rusky, je ženatý, má tři dospělé děti. Manželka i syn James aktivně působí v programech nadace Integra.