První kroky v podmínkách hospodářské identity, za kterou považujeme sestavení vlastního rozpočtu na rok 1939 (příjmy 1,860 mld.. Ks, výdaje 2,371 mld.. Ks), nebyly právě nejslibnější . Na podzim roku 1938 se zdálo, že Slovensko autonomii hospodářský neunese. Výnos daní a ostatních státních příjmů byl totiž vzhledem ke stavu slovenského hospodářství nižší než jeho potřeby (dědictví ze společného státu s Čechy). Rozpory mezi ústřední pražskou a slovenské autonomní vládou byly až tak velké, že dohoda o krytí výdajů Slovenska se dosáhlo až při návštěvě prezidenta Háchu na Slovensku koncem roku 1938. Pravda, ještě 1. března 1939 o věcech rozpočtu diskutoval Rudolf Beran, český předseda ústřední československé vlády, s Karlem Sidorov, jeho prvním slovenském místopředsedou a blokování přísunu peněz do rozpočtu autonomního Slovenska se z české strany neskončilo až do zániku druhé Československé republiky.
Na Slovensku se hledali řešení. K. Sidor přednesl výzvu o úpis celonárodní půjčky na hospodářské povznesení autonomního Slovenska pod heslem: „Politika musí být podepřena dobrými financemi a ekonomikou a jen pak můžeme počítat s úspěšnými výsledky politiky.“ Při této příležitosti prohlásil: „Musím vám před oči postavit hrozný fakt. Na Slovensku jsme měli za dvacet let asi 40 000 českých zaměstnanců. Když počítáme že každý jeden z nich dostal do roka průměrně jen 15 000 korun, vyjde nám 700 milionů korun. Vezměme si 700 milionů 20-krát a učiní to 14 miliard. A to je už pěkná sumičku! (Rok 1939). Ale těch 14 miliard korun ještě dostatečně nevyjadřuje to, co Slovensko v podobě příležitosti k práci ak zaměstnání dalo Čechům. Já jezdím nyní velmi často po pražských ministerstvech, po těch krásných mramorových síních. Nezapomínám, že sám Eduard Beneš, ještě zahraniční ministr, použil několik set milionů korun na opravu Černínského paláce. Jen zařízení v kuchyni stálo několik milionů. Náklady na tento a jiný potřebný luxus hradily jsme ze svých dána i my Slováci. A to vše zůstává v Praze. „Toto prohlášení pohoršilo a rozhořčilo českou stranu a svým způsobem zvětšilo napětí mezi Slovenském a Českem. Na základě Sidorova slov se ústřední ministr financí Kalfus vyjádřil takto: „Je třeba se zeptat jasně, zda chtějí Slováci samostatným státem, nebo ne.“
14. března 1939 o 12. hodině a 6. minutě prohlásil předseda Slovenské sněmu M. Sokol Slovensku krajinu za samostatný stát. Okolnosti jsou většinou známé: po vojenském zásahu pražské vlády v Bratislavě v noci z 9. na 10. března pozval Adolf Hitler do Berlína Jozefa Tisa a dal mu na výběr: buď si Slovensko přeje spravovat své vlastní záležitosti, „v tom případě bude podporovat jeho samostatnost, nebo“ bude váhat, „a pak“ ponechá osud Slovenska napospas událostem, za které již nebude nést odpovědnost. „
Tiso se několikrát ptal Slovensku ekonomů, „jestli máme na to.“ Uznávaný ekonomický odborník (po říjnu 1938 Slovenská přidělencem na pražském ministerstvu financí) Alexander Hrnčár jako svědek před Národním soudem 17. února 1947 řekl, že se ho příští prezident již 7. března zeptal na možnost hospodářské samostatnosti Slovenska: „Jsme my Slováci finančně soběstační?“ Bylo to po návštěvě Seyss-Inquarta v Bratislavě, který naléhal na prohlášení slovenské samostatnosti. A. Hrnčíř tehdy ekonomicky vylučoval existenci samostatného Slovenska. Připustil však, že po hospodářské a finanční stránce je slovenský stát možný, pokud si opatří jednomiliardovú půjčku na hrazení rozpočtových schodků. Uvedl, že výdaje samostatného slovenského státu by činili 3, 130 mld.. korun, zatímco příjmy jen 2, 341 mld.. korun. Ve skutečnosti však byly schodky Slovensku státního rozpočtu nižší (v roce 1940 jen 47 milionů. Korun při příjmech 1, 47 miliard a výdajích 1, 51 miliardy. Korun, v roce 1941 byl schodek 114 mil.. Korun).
Již v průběhu několika měsíců se ukázalo, že slovenská ekonomická reprezentace perfektně zvládla neklid na mezinárodních trzích, nebývalé překážky mezinárodní výměny, růst světových cen, jakož i počáteční organizační problémy vyvolané státním osamostatněním. V podstatě vlastními silami zorganizovala novou měnu, devizové hospodářství, dovozní a vývozní službu, zorganizovala celnictví, jakož i finanční zprávu. Pro všechny tyto odborné pracovní místa byly na Slovensku téměř okamžitě k dispozici kvalifikované pracovní síly. Další se zakrátko doplnili rychlým rozvojem Slovensku odborného školství. A pod vedením Slovenské národní banky, zřízené 4. dubna 1939 vládním nařízením č.. 44 v čele s guvernérem Imricha Karvaša (jmenovaným prezidentem na šest let), za účinné spolupráce hospodářských resortů a jejich šéfů (Mikuláš Pružinský, ministr financí, Karol Medrický, ministr hospodářství) a dalších odborníků, tato Slovensku hospodářská reprezentace přispěla k pozitivnímu hospodářskému vývoji v těžkých letech války, čeho projevem byla stabilita české měny.
I. Karvaš, jeden ze spolutvůrců „zázraku pod Tatrami“, spolupracoval později při přípravě „Slovenského národního povstání“, po jeho vypuknutí ho zatčena gestapem a po válce ho třikrát soudili. „Slovenská národní banka při řešení menovohospodárskych problémů si počínala odvážně a nekompromisně čelila všem výpadům směřujícím k ožebračování slovenského lidu,“ vyřkl Národní soud v Bratislavě v roce 1946 při osvobozenecké rozsudku nad ním. Už o tři roky však jiný soud, brněnský, měl jinou mínění, odsoudil ho za „veľzradu“. Byla „veľzradou“ úspěšná činnost Národní banky pod jeho vedením?
Základní ekonomické východiska slovenského státu v roce 1939 se dají charakterizovat na příkladu zlatých měnových rezerv. Německo po obsazení Prahy 15. března 1939 zabaveno celý česko-slovenský zlatý poklad, z čehož České republice nebyla vrácena část, která mu patřila. Slovensko si tedy muselo udělat na své zlaté měnové rezervy sbírku. Pamětníci hovoří o nadšení, s jakým dávali občané dary do sbírky. Mnozí z nich se chtěli pochlubit ocelovou obroučkou s nápisem „Slovenský stát děkuje,“ kterou dostal každý dárce. Kdo neměl zlato či jiný vzácný kov, mohl darovat cenný papír, umělecký předmět, nebo platné peníze. V účtech banky se hodnota darovaných kovů a peněz evidovala ve Fondu hospodářské samostatnosti Slovenska.
Ve dvou etapách (první do 31. října 1940, druhá do 31 prosince 1943) se vybralo přes 3 kg čistého zlata, 60 kg částečně zlatého kovu, 1873 kg čistého stříbra, 344 částečně stříbrných předmětů, za dva a půl milionu korun cenných papírů a 10 milionů korun v hotovosti. Do sbírky přispělo přes 90 000 dárců. Zlaté krytí slovenské měny dosáhlo dohromady 7 tun zlata. Vytvořilo se ze tří základních zdrojů: kromě sbírky a darů do Fondu hospodářské samostatnosti to byla těžba v Slovenském rudných dolech (Kremnica a Banská Štiavnica) a část zlata získala Slovenská národní banka vývozem zvlášť hodnoceného zboží, za jakých se přes válku pokládal i cukr, textil , petrolejové výrobky a pod. Slovensko mělo aktivně saldo (vyvezlo více než dovezlo) téměř se všemi významnějšími zahraničními partnery, včetně Německa.
Zlato Slovenského státu mělo dramatický osud. Slovenská národní banka již v roce 1941 deponované do Schweizerusche Nationalbank Bern dvě zásilky zlata, celkem 105 ingotů (slitků). Od června do srpna 1944 přišlo na přímý příkaz prezidenta Tisa do švýcarské banky v pěti zásilkách dalších 376 ingotů. Po Slovensku zlatem pokladu začalo pátrat česko-slovenské ministerstvo vnitra již 6. června 1945. Zjistilo, že deset železničních vagónů začátkem května 1945 v doprovodu oddílu Hlinkovy gardy odtransportovali ze Žiliny směrem do přibrala. Vagóny odstavili 8. května 1945 na železniční stanici v Lešany. V těchto vagónech byly bankovky SNB. Ustupující příslušníci HG je všechny spálili. Jelikož se v těchto vagónech zlato nenašlo, další pozornost česko-slovenský orgánů se soustředila na švýcarské peněžní ústavy.
V únoru a březnu 1945 sjednala Bernu zvláštní česko-slovenská delegace o převodu na Národní banku česko-slovenský. Švýcarská strana podmínila deblokaci Slovensku zlata dohodou o vyrovnání plateb a převodu výnosů švýcarského kapitálu v Česko-slovensku. Na toto vyrovnání, které se vázalo na dluhy předmnichovské ČSR vůči Švýcarsku byla použita částka aktivního salda Slovenského státu. To vzniklo z clearingového vyrovnání obchodního styku Slovenska se Švýcarskem a dosáhlo 3, 519 milionu švýcarských franků. Kromě toho Slovensko mělo k dobru předem zaplacen, ale nedodané zboží ve výši 5,208 milionu franků. NBCS dopisem ze 4. prosince 1946 požádala o potvrzení zlata, tzn. 7119,93 kg na „volnou dispozici.“ Zlato v roce 1947 převzala Hlavní pokladna NBCS v Praze. Tato pokladna převzala zlato z basilejské banky az Moskvy, což bylo spolu 7492,422918 kg ryzího zlata slovenského původu. Během povstání se do Moskvy dostalo ryzí i technické zlato a stříbro v celkovém množství 1000 kg. Část z tohoto pokladu byla použita na pokrytí nákladů československé diplomatické mise v Moskvě a zbytek 8. ledna 1947 Gosbank vrátil NBCS do Prahy.
Hlavní body hospodářského programu Slovenského státu byly: industrializace, rozšíření pracovních možností, povznesení hospodářství. Noviny psaly: „Slováci bohatnite!, Protože z bohatých jednotlivců vznikne bohatý národ, kterým chceme už jednou být, protože národ žebráků je národem otroků.“
V zájmu toho se vláda všemožně snažila vytvořit vhodnou „investiční klima“. V listopadu 1940 byl přijat zákon o podpoře průmyslu. Tento zákon zaručoval podnikatelům podporu státu, ochranu před zásahy „nepovolaných osob“, umožňoval vyvlastňovat pozemky na zavedení nové výroby, poskytoval továrnám velké úlevy na daních, na clech při dovozu zařízení, výhody v dopravních tarifech, při zásobování, při pořizování bankovního úvěru. Pokud vznikl podnik v oblasti s velkým přebytkem pracovních sil, mohl nezdaněné odepsat až 40 procent zisků.
Skutečný hospodářský růst v letech 1939-1944 vyvolávaly (kromě státní podpory) i několik dalších faktorů. Peter Zaťko, známý slovenský ekonom těch dob, 28. Června 1940 na manifestačnom shromáždění Slovensku průmyslu v Trenčianských Teplicích řekl, že byl způsoben hlavně dvěma faktory: nízkou spotřebou domácího obyvatelstva az toho vyplývající samozásobitelské schopností slovenské venkova (už dnes na poli hospodářském jsme schopni dát světu více než od něj chceme, už dnes stáváme se věřiteli ciziny) a nepochybným nadšením, vyplývajícím y pocitu vlastní vlády nad svou zemí a nad rozhodováním o tvorbě a použitím zdrojů („Slovák, který se již dlouhá desetiletí v různých částech světa ukazoval jako obyčejný nebo kvalifikovaný dělník, ukázal se v těchto časech i jako organizátor, který stojí na výši svých úkolů. Hádám v tom je právě kus tajemství Slovensku úspěchu z roku 1939).
K tomu lze dodat, že určitou roli sehrálo i nízké využití kapacit v třicátých letech (díky politice 1. ČSR v čele se zednářem „tatínka“ Masarykem), což umožnilo zvýšit výrobu bez větších investic, ale i válečné poměry, které nutily využívat méně kvalitní suroviny. Bezpochyby zde byl i vliv rozšířeného prostoru pro Uplatnění mladé slovenské generace, hlavně inteligence. To vše vedlo k ekonomickému oživení.
třeba poznamenat, že slovenská ekonomika měla k dispozici celý trh bývalého Slovensko-Česka, protože vzájemná výměna zboží s protektory fungovala na principu „bezcolnosti vzájemné výměny“ co bylo pro Slovensko významným přínosem. Do Protektorátu směřovalo 55 procent slovenské vývozu.
Slovenský stát v tomto období představoval přijatelný systém pro drtivou většinu slovenského obyvatelstva. Navzdory jistým problémům životní úrovně proletářských vrstev bylo Slovensko v porovnání se sousedními zeměmi na tom nesrovnatelně lépe. Slovenské hospodářství se rozvíjelo úspěšně. Situace byla přes malé nedostatkem tak dobrá, jak jen v málokteré z evropských zemí. V každém případě lepší než v sousedních státech, Švýcarsku, nebo v západní Evropě, kde se dobré poměry zhoršily. Uprostřed kontinentu dychtící po zboží se stalo Slovensko velmi vyhledávaným obchodním partnerem a vědělo své zájmy úspěšně zastupovat iv Berlíně. Slovensko v zásobování staraly i Švýcarsku.
Eugen Lobl, významný představitel slovenské bankovnictví do roku 1945 v emigraci prohlásil: „Musíme otevřeně říci, že Slovenská Stát zachránil Slovenský národ před rozdělením a maďarskou okupací. Slovenský národ a jeho zodpovědní politici přivedli Slovensku Stát k obdivuhodným úspěchem. To třeba uznat a nezatracují Slovenský stát – bylo by to stahování komunistických a cechoslovakistickych kritérií a popírání objektivního zhodnocení doby.
O vyspělosti hospodářství svědčí i výrok Gustáva Husáka, který byl v pátém ilegálním výboru KSS pro potřeby Moskvy. Tento zapredanec nechtěl samostatný Slovenský stát, pracoval na jeho likvidaci a proto neměl ani nejmenší zájem zveličovat ba naopak zmenšovat úspěchy luďácké vlády i na poli hospodářském: „Hospodářské otázky se podařilo dobře zvládnout, a to i na překvapení lidi režimu svého času nakloněných. Dnes je na Slovensku dost zboží, zásobování funguje dobře a oproti jiným územím (Čechy, Maďarsko, Polsko) je na Slovensku nejlépe, a to tak co do výše reálných mezd, jakož i co do možnosti zakoupení zboží. „
Platy zaměstnanců a dělníků se mnohokrát zvyšovaly, závody měli různé zásobovací výhody, o nedostatku základního zboží pro konzum nemůže být ani řeči. Slovenská koruna je v obchodní Evropě nejlepší měnou, doma má plnou důvěru, lidé ukládají peníze a není zde útěk k naturálním obchodům, jak to pozorovat v okolí. Ceny spotřebního zboží na černém trhu jsou 1-5 násobek úřední ceny, často se drží i při úřední ceně, dokud např. v Čechách dosahují až 100-200 násobnou. Ze Slovenska se pašují a soukromě vyvážejí potraviny, cigarety, lihoviny, textilie a pod. do Čech a jinde. Slovenská průmysl se během určité konjunktury, kterou měl za této války velmi zmodernizoval, do zařízení se investovaly asi 2 miliardy KS (v průběhu dvou let), což je na Slovensko velká suma.
Poměr české koruny k české je úředně 1:1,05 ve prospěch české koruny, ve skutečnosti (na černém trhu, burze a pod) reálná síla je asi 1:7 až 1:10 ve prospěch koruny české. Jména české koruny je zcela zruinovaná, měna slovenské koruny se poměrně slušně drží. Měna Maďarska (Peng) neobyčejně klesla. Průmyslová výroba je usměrňována Nejvyšším úřadem pro zásobování, pokud je to nutné kvůli nedostatku surovin, dále tentýž úřad určuje ceny výrobků a uskutečňuje zásobování obyvatelstva potravinami a některými průmyslovými artikly.
Rolnictvo v podstatě nebylo regulované (pouze co do zásobování), výroba šla ve starých kolejích. Problém malého rolnictva byl jeden z prvních na řešení, na Slovensku byl snad největší.
Lze říci, že podle 6-letých zkušeností bylo Slovensko hospodářsky a finančně samostatně existovat, samo se vědělo vydržet (platit svůj státní aparát) a mělo potřebné síly (i technické) a výrobní předpoklady k mezinárodní konkurenci. Byl určitý nedostatek pracovních sil, protože asi 60 000 Slovenská dělníků pracovalo v Německu.
K takovému pozitivnímu vývoji hospodářství Slovenského státu v letech války přispělo i rozpočtové hospodaření. Státní rozpočet se řídil principy převzatými z předchozího období. Na každý rok byl vydáván tzv.. finanční zákon, který obsahoval štátnorozpočtové čísla, jakož i základní zmocnění pro ministra financí a upravoval rozpočtové hospodaření. Rozpočet se sestavoval jako řádný a mimořádný. Řádný se členil na rozpočet vlastní státní správy, na správu státních podniků a na správu státního dluhu. V rámci správy státních podniků se zvlášť sledoval odvod ze zisku do státní pokladny a výdaj státní pokladny státním podnikem na krytí ztráty. Mimořádný rozpočet obsahoval investice státních podniků (475 mil.. Korun Slovensku v roce 1943) a investice státní správy (5418 mil.. Ks v témže roce). Účast státu na „pravých investicích“ státních podniků představovala asi 90 procent, obnovu si hradily podniky samy.
Na jednotlivé roky se schvaloval státní rozpočet České republiky s příjmy od 342,0 mil.. KS po 4255,9 mil.. KS. Jako vidět, výdaje státního rozpočtu vzrostly za šest let 12,4 násobně, příjmy 9,7 násobně, což vyústilo do plánovaného schodku na rok 1945 v rozsahu téměř 1 mld.. Ks (asi 20% příjmů rozpočtu).
Navzdory všem problémům byla slovenská měna pevná. Dokonce dostala neoficiální název „Podunajská dolar“, dokonce čeští letci, sloužící pod zástavou Velké Británie chtěli, aby jim žold vypláceny právě v slovenském korunách. Takže i naši nepřátelé si vysoce cenili náš stát a naši menu.
Existence Prvního Slovenského státu v čele s dr. Josefem Tisem potvrdila, že pokud má Slovenský národ šanci na prosazování vlastní hospodářské politiky, umí tuto šanci rozumně využít a nic mu nestojí v cestě k růstu hospodářského potenciálu, ani válka. V srpnu 1944 však naneštěstí vypukla ozbrojená komunistická rebelie, která přerušila a zmařila téměř šestileté úsilí o rozvoj slovenského hospodářství. Po skončení války se Slovensko znovu stalo částí uměle vytvořeného zednářského státu Československa. A jak později ukázal reálný život, vyhlášený princip „rovný s rovným“ ve vztazích mezi Slováky a Čechy neměl dlouhé trvání.
pujcky praha – Google Blog Search