Půjčky Praha

V Praze tehdy probíhal politický monsterproces s takzvaným vedením protistátní spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Na lavici obžalovaných seděli čtrnáct bývalí vysocí straničtí a státní funkcionáři. Byl mezi nimi i exministr zahraničí Vladimír Clementis.

Pro jedenácti z nich včetně Clementise žádal prokurátor trest smrti, pro dalších třech doživotí. Soud však denně zaplavovaly tisíce listů a rezolucí z celé republiky, ve kterých jednotliví občané i celé kolektivy žádali nejvyšší trest – šibenici – pro všechny čtrnácti obžalovaných!

Lidé se ve stejném duchu vyjadřovali i pro média. Deník Rudé právo přinesl 25.novembra 1952 reportáž z podniku Kovosmalt Trnava. „Žádám nejvyšší trest pro Slánského a jeho bandu,“ řekl redaktorovi jistý František Žák, úderník ze střediska 125.

A důvod? „Tito agenti amerických imperialistů si ani nezasloužili jiný trest,“ zněla odpověď úderníku, „vždyť usilovali o život našeho milovaného prezidenta republiky soudruha Klementa Gottwalda.“

Jelikož byla slova trnavského dělníka naučené zda politickou vrchností vnuceny nebo opravdu upřímné, a nakolik věrně byly redaktorem zaznamenány, to už se dnes nedozvíme.

Našel se druhý Morozov

Co však překvapuje ještě víc – hrdelní trest žádali pro své blízké i více příbuzní obžalovaných. Například tehdy pouze 16-letý syn Ludvíka Frejka, bývalého poradce Klementa Gottwalda a vedoucího pracovníka jeho prezidentské kanceláře.

„Žádám pro svého otce nejtěžší trest – trest smrti,“ psal Tomáš Frejka v dopise soudu, který pak přečetl iv celostátním vysílání rozhlasu. „Vidím až teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože neměl v sobě ani kousek citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a nejurputnější nepřítelem.“

Jak si tady nevzpomenout na sovětský vzor, ​​na hrdinského Pavlík Morozova, který se nerozpakoval udat tajné policii otce „kulaků“? Křesťanské morálce s jejím přikázáním „cti otce svého i matku svou“ zvonil umíraček už iv Československu …

Manželka dalšího obžalovaného Artura Londona, bývalého Clementisovho náměstka, nejenže požádala o rozvod, ale napsala dopis Gottwaldovi s prosbou, aby manžela soudili „spravedlivě, ale přísně“.

Frejka popravili. London však dostal,, pouze „doživotí, což část veřejnosti pobouřilo. Delegace horníků z Mostu se rozhodla tlumočit své rozhořčení přímo na ústředí komunistické strany v Praze. Poroučela tam potrestání prokurátora i soudců za nepřípustnou smířlivost vůči“ zrádcům „a“ spiklenci „.

Další pracovní kolektivy po celé zemi však přivítali i těch 11 hrdelních rozsudků. A na úplatu zvýšily své budovatelské úsilí.

„Při příležitosti odsouzení zrádců skupina našich dojičiek se zavazuje zvýšit mléčnou produkci všech krav z nynějších 9,7 na 10,2 litru mléka,“ napsali z hospodářství Nový Dvůr-Budmerice.

A dělníci ze střediska č.222 v bratislavské kabelovku se rozhodli dokončit zakázku pro sovětského odběratele – na které právě pracovali – ne do 12., ale už do 4. ¤ prosince 1952 (to už budou odsouzeni “ zrádci „i popraveni).

Při čtení těchto a podobných „čestných hlášení“ člověk opravdu neví, zda se má smát, nebo plakat.

Když se kácí les …

Ale co tak strašné napáchali obžalovaní, že se jejich zriekali nejbližší příbuzní a dlouholetí přátelé? Hlavní žalobce Státního soudu v Praze Josef Urválek jim kladl za vinu snad všechny největší zločiny těch dob – rozvracení republiky, velezradu, hospodářské sabotáže, špionáž pro cizí mocnosti a, ano, i záměr svrhnout vedení státu a „zkrátit život prezidenta republiky“ Gottwalda.

jedenácté šli za to na šibenici, o jedenáct let později však všechny do jednoho rehabilitovali – občanský i politicky.

Jak je pak možné, že při soudním jednání obžalovaní shodně přiznávali vinu? Ba co víc, ve svých výpovědích před soudním tribunálem podrobně osvětlovaly svou trestnou činnost, její pohnutky i důsledky!

„Věděl jsem, že v případě uchopení moci by bylo nezbytné zbavit se Klementa Gottwalda,“ vypověděl Slánský, donedávna generální tajemník ÚV KSČ, čili druhý muž ve straně (výše byl už jen předseda). A pokračoval: „Přiznávám, že jsem ponechával při prezidentovi republiky jako jeho lékaře zednář dr. Haškovca a tajil jsem to před prezidentem, že Haškovec je nepřítel. Mohl jsem použít Haškovca k odstranění prezidenta v zájmu plného uchopení moci.“

I proto uvěřili dokonce nejbližší příbuzní obžalovaných. „V rozhlase jsem slyšela svého muže, jak vypovídá o své vině,“ vzpomínala později Lise Londonová, původem Francouzka, a až do své smrti (zemřela koncem března tohoto roku v Paříži) přesvědčena komunistka. „Přiznal se! Jak jsem měla poznat, že ho přinutili? Prostě, uvěřila jsem soudcem …“

Alexander Bachnár, který v době pohonu na „zrádců“ musel odejít z redakce tehdejší Pravdy, si myslí, že soudný člověk nemohl tomuto divadlu uvěřit. „Stačilo si porovnat text obžaloby s výpověďmi obžalovaných,“ připomíná. „Vždyť často doslova opakovali to, co četl hlavní žalobce. Přece už to nutilo člověka aspoň zapochybovat.“

Takových však bylo málo. Nejširší veřejnost tehdy opravdu nemohla vědět o složitém pozadí pražského monsterprocesu. Lidé, kteří zažili zblízka moskevské procesy z druhé poloviny 30.let, však mohli aspoň tušit, že jde o pečlivě připravené a režírované soudní divadlo.

Podle českého historika Karla Kaplana byl proces se Slánským a spol. ve své podstatě „sovětským procesem“, ačkoli se konal v Praze. Jeho příprava totiž probíhala v režii sovětských poradců, nejprve Vladimíra Bojarského, později Alexeje Besčasnova. Ti byli hlavní, dalších asi dvacet jim pomáhalo.

„Za Bojarského dosahovala krutost výslechů nejvyšší stupeň,“ uvádělo se ve zprávě rehabilitační komise z roku 1968. „Na radu a za osobní mimořádné aktivity poradců ze SSSR byli lidé podrobováni nepřetržitým výslechem, které provázelo bestiální bití. Vyšetřování byly týráni hladem a mučeni žízní …“

Při mučení prý postupovali gestapáckymi metodami. A zároveň opakovali: „Přiznej se, je to v zájmu strany a lidu.“ Z vězňů doslova vytĺkli „správné“ výpovědi a přiznání, které se museli naučit nazpaměť. Poradcem to však nestačilo. Scénář se museli nazpaměť naučit i soudci, prokurátoři a obhájci!

Pro každý případ ty výpovědi nahráli na magnetofonovou pásku a záznam si v předstihu vyslechli členové politbyra KSČ. Při jednom takovém sezení se měl Gottwald prořekl: „Dáme jedenáct provazů a tři doživotí.“ Alespoň tak to později členem rehabilitační komise vyprávěl očitý svědek Vilém Široký, v době procesu nejvýše postavený Slovák a nástupce Clementise na čele resortu diplomacie.

Nic se nezůstal náhodě. Vyšetřovatelé a poradci nacvičili s obžalovanými i požadovanou gestikulaci a mimiku, ba dokonce délku odmlce při výpovědích. Každý z nich věděl, že jakmile se odchýlí od předepsané výpovědi, okamžitě mu vypnou mikrofon.

I přes těmto opatřením rozhlas vysílal dění v soudní sále s 15-minutovým zpožděním, přitom každý vstup do vysílání avizoval jako přímý přenos. Jistota je kulomet, řekli si Velcí manipulátoři.

Slánský, který měl svého času v ústředí KSČ na starosti i státní bezpečnost, příliš dobře věděl (z dlouholetého pobytu v SSSR) o způsobech vyšetřování zabijáků z GPU či KGB. Proto tak zdvořile a opakovaně odmítal nabízenou pomoc sovětských poradců. Na naléhání Moskvy – a její „páté kolony“ v Praze – je však povolil pozvat, ale pouze dva. Nakonec to, pravda, vzdal, a tak přišli i ostatní, kteří mu jeho „drahoty“ brzy spočítali.

Co však zase neznamená, že za všechno mohli sovětští poradci. Na nich se totiž později odvolávali domácí organizátoři a inscenátorů procesů. Výslechy obžalovaných přece probíhaly ve věznici StB v pražské Ruzyni. A šéfem vyšetřovatelů byl svou brutalitou pověstný Bohumil Doubek.

Od Bojarského převzal Doubek i hlavní zásadu: Když se kácí les, tak létají třísky. Opakoval si ji vždy, když si dovolil zapochybovat o vině vyšetřovaného.

Cíl: zastrašit

Toto byl vlastně poslední ze série podobných procesů, které proběhly koncem 40. a začátkem 50.let minulého století v metropolích tehdejších „lidových demokracií“ – satelitů Sovětského svazu. Měli oslabit a zastrašit tamní politické vedení. Řečeno Kaplanová slovy, v jejich pozadí bylo varování: „Buď budete poslouchat, nebo skončíte stejně!“ Jakákoliv úchylka se považovala za nebezpečnou a trestuhodné.

Procesy měli zároveň potvrzovat Stalina teorii o zostření třídního boje. Třídní nepřítel se tentokrát zavrtěl na nejvyšších patrech komunistické strany. O to rozhodněji s ním bylo třeba zúčtovat, exemplárně ho potrestat.

Takový proces už měla za sebou Sofia s kauzou Trajčo Kostov (bývalý generální tajemník Bulharské KS) i Budapešť, kde soudili „zrádců a zaprodanců“ v čele s maďarským exministra zahraničí Lászla Rajka.

Na naléhání jeho stranického šéfa komunisty Rákosiho i osobně Josifa Stalina pak dva roky hledali „československého Rajka“. Nejprve jím měl být Otto Sling, krajský šéf strany v Brně, později Clementis, se kterým však počítali i jako s hlavním obžalovaným v paralelně vedeném procesu proti buržoazním nacionalistům. Jeho příprava se však vlekla, protože Gustáv Husák odmítal podepsat „přiznání“ navzdory všem torture.

Mezitím se měnila koncepce pražského monsterprocesu. „Pro Moskvu neměl Slovensku nacionalismus v té době velký význam,“ vysvětluje Kaplan, „nezajímali ji ani vnitřní rozpory stranických funkcionářů v jednotlivých spojeneckých zemích. Moskva potřebovala něco protisovětské.“

Mezi Slováků se do této hry nejvíce hodil právě Clementis se svou minulostí, vždyť v srpnu 1939 kritizoval v jednom článku Stalinův pakt s Hitlerem. Na něco takového se nezapomínalo!

Pokud již nacionalismus, tak potom židovský. Stalin potřeboval v roce 1952 odsoudit především sionismus. Po roztržce s Izraelem, který Moskva a její satelity pomáhaly před čtyřmi lety zakládat i vyzbrojovat (Československo z nich asi nejvíce), kremelský vůdce vsadil na jiného koně – na arabské země. Izrael se totiž začal stále více přiklánět k USA a vůbec směrem na Západ. Arabů však bylo třeba nějak ujistit, že sovětský blok to se změnou zahraničněpolitické orientace myslí vážně. Proces se sionisty,, Zakuklená „v centrálách komunistické moci by v této situaci přišel velmi vhod.

Proto v pražském procesu až 11 ze 14 obžalovaných měli židovský původ, což se při čtení obžaloby a rozsudků dávalo i zřetelně najevo. Sling byl sice Žid, ale hledal se někdo výše postavený. Volba padla nakonec na generálního tajemníka Slánského. Údajně v tom měla prsty i zpravodajská služba Spojených států CIA, která druhé straně podstrčila dopis podvrh, jakože adresovaný právě Slánskému …

V té době už Slánský nesl odpovědnost za zinscenované procesy s nekomunisty. Stačí vzpomenout alespoň soudní proces s aktivisty národně socialistické strany („vůdci záškodnického spiknutí proti republice“), který se konal na jaře 1950. Skončil se čtyřmi rozsudky smrti. Poprvé v dějinách ČSR tehdy popravili za špionáž i ženu, Miladu Horáková. Celé obvinění bylo samozřejmě vyfabrikované.

Rozsudky smrti pro vysokých komunistických funkcionářů však znamenaly i cosi navíc – odteď si už nikdo nemohl být jistý životem, a to nejen mimo štátostrany, ale ani přímo v ní.

Popel na silnici

Slánského, Clementise a dalších devíti odsouzených v tomto monsterprocese popravili ráno 3. prosince 1952.

„Nikdy jsem nebyl špionem,“ to byla poslední slova Sling. Slánský odcházel z tohoto světa s pokorou: „Mám, co jsem si zasloužil.“

Jejich pozůstatky byly spopolnené, nesměli se však pohřbít.

Lide Clementisovej, vdově po exministra, velkém Slovensku intelektuálovi, odevzdali jen dvě manželovy dýmky a tabák. Na balíček s jeho vyznamenáními musela čekat až do roku 1963.

Popel nasypali dva příslušníci justiční stráže do pytle od brambor. Dostali rozkaz zavézt ho na sever za Prahu a tam zakopat někde v poli. Všechno však bylo zaváté sněhem, a tak se rozhodli popel vysypat na vedlejší, málo frekventovanou cestu. Kde přesně, to se neví.