neděle 10. Brezna 2013, 18:02
„K tvorbě a šití mě nikdo nikdy nevedl. Dodnes nechápu, jak jsem mohla sednout k dětským Šicí stroje a najednou na něm ušité kabelku, „usmívá se černovlasá Katarína, Když ve své malé dílná v domku u moravského Kyjova vypráví svůj příběh.
Začíná celkem jednoduše, bolesti zad po sedmnácti letech dráhy zdravotní sestry. Jenže kterého sestřičku nebolí záda? To není nic neobvyklého. Sama Katka říká, že žila běžný život, vdala se, s manželem si vzali úvěr na bydlení, jinak žádné velké starosti.
„Nic moc jsem neřešila. Jen takova věci, jako že mám dvě kila nadváhy, že jsem nestihla solárko a jestli mám to správné tričko. Bývala jsem temperamentní a se vším brzy hotová. A taky racionálnímu typ, co nedal na kdejaký babské povídačky, „přibližuje svůj obraz z dřívějších let.
Hrála volejbal, věnovala se své práce a manželovi a zdálo se, že jí nic nechybí. Jenže bolesti zad se časem vystupňovaly tak, že byla Nezbytná operace. Letos v zimě je to sedm let, kdy ji podstoupila. Ještě pořád se nedokáže zbavit dojíte, Když o tom dni vypráví.
Mela pocit, že operace nepřežije
„Ráno jsem se probudila s intenzivním pocitem, že zemřel. Že je to můj poslední den tady na zemi a operace že mě zabije, „popisuje. „Ten pocit byl tak silný, že šla za personálem nemocnice a prosila jsem, aby mě neoperovali. Že zemřou. „
Katarína neumí vysvětlit, kde se to v ní vzalo. Vždy se řídí Svým rozumem a na pocity moc nedala. Jako Zdravotníci byla zvykem nepozastavuje se nad zbytečnostmi a nepropadnu sentimentu. Navíc jí před pár týdny operovali koleno namožené z volejbalu a žádné podobné obavy se u ní před operacemi, kterého proběhla v naprostém pořádku, nedostavili.
Po nezdařené operace a hraničními prožitku v sobě objevila novou Katku. Nyní navrhuje a šije kabelky. Dřív ji to ani nenapadlo.
FOTO: Jan Handrejch, Právo [1]
„Moje nářky Nebyly nic platné. V daný čas mě šoupli na sálů a já jen prosila kamarádku, který mě uspávala, ať mě proboha hlídá, že budou silně krvácet, klesne mi tlak a budou v ohrožení života. „To byla Její poslední vzpomínka před narkózou. A pak se už jen splnilo to, co s obavami očekávané.
Dala jsi nám zabrat!
V Katarínině lékařské zprava stojí, že se operace páteře nezdařila. Podrobnější důvodů, proč tomu tak bylo, v ní nenajdete, Kroměř zmínky o špatné cévní dispozici, o které Drive nikdo nevěděl. Zbyly jen velká jizvu na Brist a spousta otázek.
„Nikdo mi nikdy neřekl, co se vlastně stalo. Masivní krvácení, kterého jsem se bála, proběhlo. Vyhřezlé plotýnky se odoperovat nepodařilo. Víc dodnes nevím, „říká Katka. Co si však pamatují jako včera, je zážitek, jaký při operacích Mela. Jak tak ležela na operačním lůžko, v jeden okamžik opustila své tělo a behem chvilky se ocitla doma, u svého manžela.
„Byly dvě hodiny odpoledne,“ vzpomíná. „Manžela jsem viděla zcela jasně, i to, co právě dělá. Pozdeji se ukázalo, že to tak přesně bylo. V té době jsme mele šestnáct psů, které jsme posbírali z množíren po celé republice. A Tihle všichni psi v době operace příšerně vylít. To jsem Jasně vnímala. A taky strach, co o mě manžel mel. „
„Jak můžeš vědět, že psi vylít, Ptal se mě pozdeji manžel. Neum to vysvětlit, jen vím, že jsem to vnímala, byla u ní a cítila jsem lehkost. A najednou nastala tma a já se probudila v příšerné bolavém těle . Ty jsi nám ale dala zabrat, „uslyšela.
Bez kyslíku mozek nevydrží déle než Pět minut
Čtyři dny po operaci ležela v příšerný bolestech. „Bylo to, jako by mi odstřihli elektřinu. A každý nádech bolel. „Když ji propustili domů, byla někdo jiný. Cítila se tak a takové známí jí to říkali. Temperamentní a společenská Katka, kterého ráda chodila tancovat, byla pryč. Život, který žila dřív, ji už ale nezajímají. Netoužila se do ní vrátí.
„Cítila jsem, že musím znovu najit, kdo jsem. Protože jsem mela pocit, že to nejsem já, „snaží se přiblížil Své pocity. Neurochirurgie má pro takovej zážitky jasné vysvětlení.
„Po klinické smrti, respektive zastavit z jakýchkoliv příčin, se člověk Může vzpamatovat,“ říká Přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha Vladimír Beneš.
podle ní úplná smrt nastává ve chvíli, kdy zemřel mozek. Přestanu nevrátil plnit základen funkce nejen ve smysl vědomi a myšlení, intelektu a paměti, ale i ty nižší, zcela základen funkce a reflexy.
Nakonec přestávají pracovat Nejstarší centra zodpovědná za oběh a dýchání. A bez kyslíku nervové buňky nevydrží déle než Pět minut. Jde to rychle. POkud se pak podaří nemocného vrátit k životu, často se projevuje negativní následky, říká profesor Beneš.
Bez kyslíku nervové buňky vydrží Pět minut. DELE ne. POkud to člověk přežije, projev se sepíše negativní následky, míní neurochirurg Vladimír Beneš.
FOTO: Milan Malíček, Právo [2]
některých lidé, kterým projděte stavem označovaným jako klinická smrt, tvrdí, že v sobě objevili nové schopnosti. Profesor Beneš však takovej zkušenosti ze své praxe nemá. „POkud v sobě po zážitku klinické smrti člověk objeví nové schopnosti, přičíst bych to uvědomění si, že Největší a ve skutečnosti jediná hodnota je zdraví. Takový člověk přehodnotil celý svůj život. Má novou hierarchii hodnot a to Může vypadat, že v sobě objevil něco nového, „myslí si.
dohadů se s bolestí, kdo bude kdy šéfové
Přesně to se stalo Kateřinu. Po roce a půl po nezdařené operaci jí přiznali invalidní důchodu. Další operace nepřicházela v úvahu a bolesti akce neohrožovaly. „První rok jsem bojovala. Měla jsem pocit, že to mám za trest. Proč právě já, zoufalá jsem si. „
Mela pocit, že jí toho život už uštědřil dost. Rodiče se o ni nestarali, otec ji dokonce týral. Vychovali ji dědeček a babička – ta však byla přísná a nalajnovala Kateřinu život. Z vděku, že neskončila na ulici, ráda vše přijala. Od osmnácti se protloukala sama.
„Po roce obviňování sebe sama a Švehla života jsem všechno přijala. Své dětství i dospívání. A pak i zde bolest, se kterým se učím žít. A se kterým se denně dohadujeme, kdo bude kdy šéfové. „
Aby se úplně nezbláznila, a jak říká, neutýrala Švehla manžela neustálými požadavky nemocného člověka, začala promyšleně, co si v životě počne. „Manžel po mně chtěl zkratu kalhoty a já si tedy koupila za tisícovku dětský šicí stroj. A v časopise jsem objednala návod na to, jak si ušít kabelku. Protože jsem zadnímu němé, pustila jsem se do toho. „
Její kabelky jdou na dračku
Kabelka se jí povedla, a tak ji nabídněte k prodeji na rukodělný internetový server. Prodala se okamžitě. Nikdo nechtěl věřit, že ji neutekl profesionální švadlena, ale někdo, kdo se šití ani tvorbu nikdy nevěnoval.
Katčina kabelka
FOTO: Jan Handrejch, Právo [3]
Tak ušila druhý, třetí … „A koupila jsem si takové drahý šicí stroj, do kterého jsem ani neuměla navléknout nit! Nikdy jsem do té doby nese, nikdo mě k tomu nevedl. A teď jsem začala šít kabelky podle vlastních návrhů, „Kroutím hlavou Katka. U šití nemyslí na bolest, říká o ní, že zůstává „dole“.
„Mám ráda, Když šicí stroj vrčí. Mívám u ní silné déja vu. Pocit, že jsem už někdy někde podobné věci dělat musela! „Prožitek déja vu, tedy důvěry známého, bývá doprovázen pocitem, že zkušenost byla Jistě už prožití někdy v minulosti. To Katka popírá. V dětství znala Zejména kostel a šprtání němčiny. Šicí stroj doma nemele.
Po narkóze ji postihla Ztráta paměti
„POkud vyjdeme z Freudova teorie nevědomí, pak se Může stát, že pod vlivem Různí vnějších okolností, jako je pád a následné bezvědomí či dokonce kóma nebe narkóza, se z ní vyjeví doposud potlačen obsah. Může se pak zdát, že člověk je někým Jiným. On však Může více projev zde složku osobnosti, kterým byla drive potlačena, „myslí si psychiatrička Dana Janotová.
Podle ní funguje naše vědomi jako počítač, který v sobě má velké množství dat. Na obrazovce se však objevují jen ta používaná. Ostatní dřímají zálohovaná na pomyslíte harddisku, ale Nejsou aktivní. „Jinak bychom se z toho zbláznili,“ míní psychiatrička.
procesem, který se kolem muzea jevit jako změna osobnosti, prošla například i čtyřicetiletá Hana ze severu Čech. Vzpomínky jsou to pro ni NATOLIK traumatické, že se o nich odmítá bavit. Prozrazuje jen, že při operacích na ni narkóza působila silněji než lékárny předpokládali, a ona se probudila takřka bez jediné vzpomínky na minulost.
postihl ji naprostá Ztráta paměti, amnézie. Nevěděla, kdo je, ani kdo je Její manžel a dcera. Ze svého života si nepamatovala skoro nic, jen pár útržků. Její blízcí se jí snažili pomoci tím, že jí o jejím životě vyprávěli. Ona sama pak pozdeji nedovede rozeznat, co je Její Skutečná minulost a co je implantovaná vzpomínka.
Učila se znovu číst i psát
„To je běžný Způsob reakce iu jménem rozsáhlý typu amnézie. Člověk se snaží zrekonstruovat děr v paměti svou fantazií či realitou, kterého mu nabídněte okolí, „podotýká psychiatrička Dana Janotová.
Hanu musela Její dcera učit znovu číst a psát. Nevzdala se však. Proces učení se jí NATOLIK záliba, že si doplnila vzdělání, vystudovala vysokou školu a vzdělávání se je dnes Její životní prioritou. Jen nerada přiznávám, že dřív tomu bylo spíš naopak, a dodává, že je dnes šťastnější než dřív.
Kabelka z Katčiny dílny
FOTO: Jan Handrejch, Právo [4]
totéž tvrdí i Katarína. Její kabelky jdou na dračku a od té doby, co na nich spolupracuje s manželem, který je konstruktér, se prodávají dvojnásob. „Jsem mnohem spokojenější. Nikdy jsem nevěřila lidem, kterým třeba po úraze tvrdili, že Mají hezčí život. Považovala jsem to za utěšování. Ale já jsem skutečně šťastnější. „
„Setkání s lidmi beru jako obohacující, a pokud si na mě někdy někdo otevři pusu, beru to tak, že to jinak neumí. Já jsem taky spoustu věcí neuměla a dodnes se učím. Ale jsem to více já. I s tou bolestí. „