Před několika dny se vrátila ze své šesté olympiády, ale v Londýně už nebyla jako aktivní plavkyně. Dvakrát stříbrná ze Sydney 2000 Martina Moravcová (36) už jen sledovala olympijské dění a vyzkoušela si i komentování. „Bylo milé vidět všechno z jiného úhlu,“ říkala v rozhovoru pro slovenský média držitelka 67 medailí z vrcholných plaveckých akcí.
Jakou úroveň mělo plavání na londýnské olympiádě?
Jde dopředu přesto, že před časem zakázali zázračné neoprénové elastické plavky, které byly zárukou světových rekordů. Nejlepší zůstaly nejlepší. Plavání přineslo úžasné momenty, zrodilo nové hvězdy, ale to se děje na každé olympiádě.
Slovensku sportovci získali čtyři medaile, což vyvolalo kritickou diskusi. Jaký je váš názor?
Myslím si, že je to úspěch, i když jedna-dvě zlaté by pomohly Slovensku dostat se výše v hodnocení zemí. Tam se počítá barva kovů. Byly v tom i detaily, proč to nevyšlo. Jeden nešťastný ťuk a místo zlata je jen bronz. Stotinky hrají roli i v plavání, když vám například nevyjde dohmat. Ale jako celek – fajn. Myslela jsem si, že to bude horší.
Proč jste si to mysleli?
Nad vodou nás drží stále stejné sporty a stejní sportovci. Nikdo nový nepřibývá až na kanoisty Hagar, který je nováček mezi nejlepšími. Ostatní – to jsou všechno staré známé firmy. Je to jen obraz toho, že nová generace nepřichází a čísla olympioniků jsou stále nižší. Je však třeba říci i to, že limity a nároky neustále rostou a kvóty účastníků se snižují.
Je hlavní příčinou nesystémovosť ve slovenském sportu?
chytit jen konec světového vláčku, který nám utíká. Systémová práce as ní spojená podpora sportu, která zde fungovala za socialismu, neexistuje. Sport se u nás řeší až na konci všeho ostatního. Vždyť něco v tom rozpočtu zůstane … Ale nevíte kolik. Sportoviště u nás upadají, nové se nestavějí. Postavili se jen čvachtadlá, desítky wellness, ale ne bazény na úrovni. Děti pomalu nevědí udělat ani kotrmelec, neovládají ani základní atletickou abecedu. My jsme ve třetím ročníku už chodili po kladině, i jsme z ní padaly, ale něco se i naučili. Nyní sportovní gramotnost hrozně klesá. I dnešní plavci jsou na tom pohybově mnohem horší než jsme byli my zamlada. To je fakt. U nás se musí pro sport obětovat celá rodina. Systém je založen na rodinných bláznech, kteří nám občas vypiplat světového jednotlivce.
Jak by měla vypadat podle vás státní podpora sportu?
Musí být celoplošná. Zasáhnout celou pyramidu, aniž to nejde. Od mládeže až po reprezentace dospělých. Základ je mít k dispozici přesné finance a vědět, co si můžeme dovolit. V dnešní době sportovec vůbec neví, kolik dostane peněz. Dostane jejich možná o půl roku později a také to ne v požadované výšce. Jak může jít potom na mistrovství světa a tam dosahovat výkony? Vezme si půjčku? Sežene si sponzory? Problém je iv tom, že na Slovensku se finančně podporuje protlačování rukou nebo šipky. I to je dokonce sport, jak jsem se dozvěděla. Fotbalisté dostávají od státu nejvíc, ale ptám se: kdy byly na olympiádě?
Nestačilo by podporovat mládež ve všech kategoriích a ne reprezentační elitu?
Určitě ne. Za medaili mi chléb neprodají. Třeba podpořit i těch nejlepších a patřičně, neboť se sbalí a půjdou někam jinam. Když už se tam nahoře dostali a chceme od nich, aby něco kvalitní nadále produkovali, třeba je i podpořit. Nemělo by to být o tom, že když jste už dobří, starejte se o sebe sami a sežeňte si sponzory. Těch mají sportovci proto, protože se stali hvězdami. Je to pro ně odměna za to, že vylezli až na vrchol pyramidy. Sportovec musí mít motivaci, proč to dělá, i ten na vrcholné úrovni.
Trénovali jste a studovali iv USA. Můžete tedy porovnávat. Co dělají Američané, že jsou ve sportu úspěšní?
Amerika je specifická. Sportovišť tam mají dost v rámci škol, ať už státních nebo soukromých. Ale ani děcka tam nejsou líné a rodiče si váží, že jejich děti mají podmínky. Když mám dítě – talentovaného sportovce, vím, že dostane stipendium a nebudu muset zaplatit 150 000 dolarů, aby vystudovali. Když nedostane stipendium, může alespoň studovat. Sportovci mají lepší startovní čáru jako ostatní studenti iv zaměstnání (pokud student není génius). Vědí, že mají v životě systém, že od rána jsou na nohou a trénují a přitom zvládají i školu. Sport se tam společensky cení. Na školních zápasech na univerzitách je taková atmosféra, že přijde i 70 000 lidí. U nás chodí pár skalních, pár chybných a pár rváčů.
Momentálně jste mámou na plný úvazek, staráte se o dvouletou dcerku Karolínka a plavat na vrcholné úrovni nebudete. Přemýšleli jste už nad další budoucností?
Spojujeme ji s Dallasem, protože můj manžel tam má slibně rozjetou kariéru. Má své právnické kanceláře, proto nemohu řešit něco trvalo na Slovensku. V Americe však nechci vpadnout do trenérských kolejí, neboť je to náročné sladit s rodinným životem. Ale pokud se moje dcera dá na plavání, aktivně se zapojím. Zatím mi rodinná situace umožňuje být mámou na plný úvazek a možná se pokusíme io rozšíření rodiny.
V Piešťanech nyní trénujete přes 150 dětí v Letním plaveckém kempu. Jsou mezi nimi i výraznější talenty?
U starších dětí se to už dá říct. Některé čtrnáctiletá děcka nás už reprezentovali na Letních olympijských hrách mládeže, jsou to naši žákyně rekordéru. Patnáctiletý už ví, že je tu na to, aby byl z něj dobrý plavec.
Najde se mezi nimi nová Martina Moravcová?
Je na nich jako naloží se svým talentem. Ale ten tvoří jen velmi malou část úspěchu. Musíte přidat hodiny dřiny a litry potu. Vítěz je ten, kdo to umí správně skloubit a využít ve svůj prospěch.