Symbol svobody, přesvědčen komunista, sympatiak, naivní politik nebo aspirant na post prezidenta.
Právě od smrti Alexandra Dubčeka uplynulo 7. listopadu 20 let. Dubček důvěřoval lidem a lidé zase jemu. Díky jeho odvaze, čestnosti a připravovaným reformám v roce 1968 ho zná a uctívá celý svět. Na to, jaký byl v soukromí, co si myslel o autonehodě, při které se zranil a jaké byly jeho poslední dny života, vzpomíná jeho syn Pavel, který je chirurg.
Vašeho otce československý národ miloval. Jakou vzpomínku jste si vy na něj uchovali?
Když ztratíte člověka, kterého jste měli rádi, zanechá to ve vás smutek a oživení vzpomínek není radostné.
Politika s lidskou tváří nebyla jen fráze, on to i naplňoval. Autor: ANC
Pamatujete se na den, kdy se stala ta nešťastná autonehoda, při které se zranil?
Byl jsem překvapen. Šel jsem do práce a volali mi přátelé, že můj otec havaroval. Odvezli ho do nemocnice až do Prahy, přestože blíže byla nemocnice v Brně. S profesory Michekom a Látal jsme dokonce vyvinuli i určitý tlak, aby ho do Brna převezli, ale v Praze se stále vymlouvali na riziko. A odmítli to i přesto, že se tam operace páteře nikdy nedělali. Projet ho odtud se nepodařilo ani mým přítelem z Itálie. I otce jsem přesvědčoval, aby požádal o převoz, ale on jim důvěřoval …
Jaké byly jeho poslední dny?
První měsíc, pokud nenastaly komplikace, byl optimista. Věřil, že i na vozíčku bude užitečný. Byl plný energie a v podstatě těžko umíral. Dva i půl měsíce se trápil v té Praze.
Myslíte, že měl nějaké tušení, proč se to asi stalo?
nesledujete cestu, četl. Ale musel už něco tušit, protože to nebylo jeho auto. Na cestu mu ho i s řidičem zapůjčil tehdejší předseda parlamentu Michal Kováč. Asi měl otec určité obavy z té jízdy, protože většinou sedával na předním sedadle, a přesedl si dozadu.
zdemolované auto: Takto dopadlo BMW, ve kterém havaroval. Autor: ANC
Řidič Ján Reznik, který vezl vašeho otce, odmítl u soudu vypovídat, což vyvolává mnoho otazníků. Netušíte proč?
Byl jsem na prvním soudu, kde jsem podal odvolání, protože se mi zdálo, že vyšetřování proběhlo velmi povrchně. Nechápu například, proč odmítli přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama žádala.
Pátrali jste po konspirace, komu překážel? Například politikům v Praze, Moskvě, protože tam měl jít svědčit proti KGB …
To nebyly hlavní problémy. Hlavní byli doma. Otec byl člověk upřímný a nikdy by nedovolil takovou divokou privatizaci. Určitě byl nepohodlný. Osudy lidí, kteří bojovali za pravdu a spravedlnost, se někdy končí násilím. Otec si vážil osobnosti, jako byli Gándhí, Palme, Kennedy … Jednou mi otec připomněl slova Mahátma Gándhího: „Co myslím, to říkám, a co říkám, to i dělám.“ Takový politik se již může přímo podívat do očí občanovi.
Syn Pavel: Na hrobě jeho otce často hoří svíčky, lidé chtěli Dubčeka za prezidenta. Autor : Ivan Kováč, Nový Čas Neděle
Lidé chtěli vidět Dubčeka jako prezidenta. Měl jím podle vás být?
Proč bych si to měl já myslet? Byla to vůle národa. Nakonec nebyla splněna ani při rozdělení Československa. Otec však tvrdil, že rozdělení je již neodvratné, neboť i Slováci toužili po samostatnosti. Říkal, že jeho role je upevnit sociální demokracii.
Byli jste tři bratři. Našel si otec vedle politiky na vás čas?
Čtyři. První náš bratr zemřel ještě malý na zápal plic. My se nemůžeme stěžovat, protože otec se v těch funkcích dlouho neohřál. Neměl to snadné. Věděl věci, které nemohl říct ani rodině, ani přátelům v politice. Naše máma vytvářela takovou rodinnou atmosféru, kde si mohl od starostí odpočinout.
V roce 1968 jste měli 20 let. Jak jste vnímali okupaci vojsk Varšavské smlouvy a to, co se dělo s vaším otcem?
Většina mých spolužáků emigrovala. I já jsem byl odhodlán odejít, ale máma mě zastavila. Málokdo ví, že otec obětoval své vysoké funkce pro své cíle. Lidské hodnoty byly pro něj to nejdůležitější. Proto iv těch těžkých dobách dostal rodinu do rizika.
Vašeho otce zatkli a odvlekli do Moskvy. Obával se o svůj život?
On věděl, do čeho jde a jako mnozí dopadly, kteří se spriečili režimu. Označili ho za třídního nepřítele, strčili ho do obrněného transportéru a odvedli pravděpodobně do Polska, kde ho jeden důstojník vyvedl do pustého kamenolomu. Otec očekával, že ho tam popraví. Ale zřejmě se rozhodlo jinak. Potom šli někde na Ukrajinu do chaloupky a tam čekal, co bude. Do Moskvy pozvali našich politiků, a když zmanipulovali celou delegaci, přivedli otce, aby podepsal Moskevský protokol. Nechtěl …
Alexander Dubček spolu s vůdcem Sovětského svazu Leonidem Brežněvem. Autor: ANC
Proč ho nakonec podepsal?
Brežněv byl nekompromisní politik. Jednoznačně prohlásil, že pokud nedojde k dohodě, tak se z Moskvy někteří nevrátí. Třeba si prohlédnout Moskevský protokol, který nikdy nebyl veřejnosti prezentován. A také Obuškový zákon, kdo a jak hlasoval. Politik, když chce zastřít své chyby, tak zamlžuje. Možná to vyjde o nějaký čas všechno najevo. Kdo se s kým dohadoval a jaké měl plány.
Pak přišla normalizace. Otci se utekla práce dělníka, na dvacet let StB v patách …
Nejdříve otce poslali do Turecka jako velvyslance, aby emigroval. On však odmítl svůj národ zradit. Po návratu domů k nám chodili lidé, kteří měli na otce donášet estébáků, ale i tací, kteří mu to přímo řekli. Pouliční špehové měli na starosti sledovat jen odkud a kam jdeme. Byli mezi nimi i slušní lidé, ale i tací, kteří se ne jednou mámě vyhrožovali. Jednou jí jeden dokonce řekl: „Počkejte, přijde den, kdy vás podřežu.“
Rok 1989 byl pro Dubčeka zřejmě satisfakcí. Bylo z něj cítit radost a nadšení?
Samozřejmě, vždyť mě i vzal večer na procházku a řekl mi: „Přece jsem se dožil.“
S jakými reakcemi na otce se setkáváte i po tolika letech?
Lidé se stále zastavují u jeho hrobu, zapalují svíčky. On důvěřoval lidem a oni zase jemu. Byl tu pro ně. A to bylo i jeho krédo: „Nedělám politiku pro sebe, ale pro lidi. “ Politika s lidskou tváří nebyla jen fráze, on to i naplňoval.