02.02.2012| The New York Review of Books | Tim Parks
Jak by to vypadalo, kdyby se nějaká země od gruntu změnila? Jaké skutečné novinky by to přineslo a jak by se asi cítili občané takové země? Bylo by to jednoznačně pozitivně? Před několika měsíci, když řecká krize jasně ukázala, že členství v eurozóně neznamená přístup k neomezeným půjčkám za stejných podmínek jako Německo a Francie, krize zasáhla i Itálie. Věřitelé odrazu od země, což roky podriemkavala v dekadenci, dotované zadlužeností, začali vymáhat neúnosně vysoké úrokové sazby, jakoby to byla nějaká vratká ekonomika z Třetího světa, snažící se získat půjčky v cizí měně. Bylo jasné, že brzy se něco bude muset změnit. O následné změně vlády a drastických rozpočtových opatřeních se už toho dost napsalo v množstvích novin. Osobně mě víc než čísla a trhy zajímá otázka, nakolik tato opatření mohou skutečně dlouhodobě změnit vztahy mezi Italy a jejich vztah ke státu.
Když jsem před třiceti lety přišel do Itálie, hodně se mluvilo o změnách. Nacházely se vždyv blízké budoucnosti, ale nikdy v přítomnosti. Obecně byla akceptována paradigma, že Itálie je, nenormální ‚a v mnoha ohledech archaická společnost, která se už už stane běžnou a zařadí se mezi mocné demokracie Severní Evropy – jakoby tento model byl čímsi přirozeným.
Možná zmínit několik vlastností, ve kterých spočívala a nadále spočívá, osobitost ‚Itálie: patří k nim tradice loajality vůči regionu, nikoli státu (kterou zhoršuje mimořádně centralizovaná vláda); vysoký stupeň organizované (no ne obvyklé) kriminality; moc rodiny ve všech sférách života, ale především v ekonomice; melodramatická asertívnosť pracovní síly ve všech odborných, komerčních a odborových odvětvích, zda se jedná o taxikářů, lékárníků nebo pracovníků ocelářství; talent komplikovat život byrokracií a následné komplikace si zjednodušovat obcházením předpisů a drobnou korupcí; množství politických stran se silnými ideologickými nebo regionálními tendencemi; církev se sklonem podkopávat a ne posilovat loajalitu obyvatel vůči státu; obecná tendence podněcovat rozkol mezi oficiální verzí událostí a jejich skutečným průběhem, mezi pravidly a praxí, zdáním a realitou a pak z tohoto rozkolu těžit. Cizinec, který se chce zúčastnit italského života – koupit si dům, uplatnit se na univerzitě, zajistit dětem vzdělání ve státním školství – si brzy uvědomí, že je to země pro zasvěcené. Pokud chcete správně vyplnit formulář, nikdy nestačí přečíst si návod. Potřebujete mít u sebe někoho, kdo vám ho vysvětlí.
Při pohledu na tento seznam není těžké rozeznat, že se z něj vynořuje jistý model a pochopit, jaké problémy z něj vyplývají. Úzce vymezené kolektivní identity (rodiny, politické strany, profesní sdružení, lokálpatriotizmus, náboženské skupiny) jsou sice samy o sobě obdivuhodné, oslabují však schopnost národa vytvořit hierarchii priorit pro společné dobro, když už pro nic jiného tak proto, neboť i vláda je obvykle jen slepencem frakcí. Vytvořit legislativu proti zájmovým skupinám je vždy těžká, v Itálii je to téměř nemožné: existuje tu prostě příliš mnoho skupin, jejichž existence závisí na tom, že vše zůstane při starém. Více než obyvatel jiných zemí se Italů zmocňuje pocit zoufalství a bezmoci, když jsou tyto skupiny ohroženy.
No svět se přesto neustále mění a dříve či později se s ním změníme i my. Otázka, která vyvolává úzkost Italů tedy zní, jak se přizpůsobit změnám tak, aby vše zůstalo v podstatě nezměněné, to jest, tak aby komunita, do které patřím, mohla nadále fungovat? Z makroekonomického hlediska v Itálii za poslední desetiletí fungoval následující model: omezující opatření, byrokracie a velkorysá, ačkoli rozhodně ne jednotná zda spravedlivá sociální politika (zejména důchody) měly za následek nízkou produktivitu, rostoucí veřejnou zadluženost a nevyrovaný obchod. Negativní důsledky tohoto všeho se v sedmdesátých a osmdesátých letech, napravovali ‚pravidelnou devalvací, s platy a důchody, vázanými na inflaci, což oživovali export, zatímco všechny odbory si udrželi své postavení.
Pak přišla Evropská měnová unie a nakonec euro. Pokud se Itálie chtělo udržet ve skupině privilegovaných evropských obchodních partnerů, muselo přijmout menu, nad kterou nemělo kontrolu, menu, která se nedala devalvovat. Bylo třeba najít nějaké východisko. Po roce 2000 byla přijata reforma pracovního práva, která zachovala všechny dosud získané privilegia, především neotřesitelnou pracovnp jistotu zaměstnanců se stálými smlouvami, zatímco zaměstnavatelé dostali možnost nabídnout krátkodobé smlouvy za velmi nízké (nebo žádné) mzdy mladým lidem, vstupujícím na trh. Tito mladí lidé měli zaručit flexibilitu a produktivitu, kterou status quo nebyl ochoten přijmout. V důsledkem po deseti letech mezi mladými vládne 30-procentní nezaměstnanost a vyrostla celá generace lidí, jejichž jediná zkušenost se zaměstnáním je neustálá frustrace až ponížení. No oběť, kterou přinesly nestačila. Jakmile vypukla světová finanční krize Itálie dostalo nálepku rizikového dlužníka, stagnující ekonomiky s nízkou produktivitou a především země na scestí.
V listopadu 2011, kdy situace začala vypadat stále zoufalejší, si prezident Giorgio Napolitano, stárnoucí bývalý komunista, zavolal superkatolíckeho profesora ekonomiky Maria Montiho a začal se velký experiment: vznikla vláda, která má podporu všech politických stran, ale její ministři nejsou politiky ani poslanci, jsou to prostě odborníci ve své oblasti, o nichž lze doufat, že budou imunní vůči lobbistou, protože netouží, aby je znovu zvolili. Zkrátka, jde o to, udělat něco pro všeobecné dobro.
Nic z toho není nové. Jednou z radostí, jaké poskytuje život v zemi, kterou jste zpočátku téměř neznali je postupné seznamování s dějinami a kulturou, potřebné k tomu, abyste se začali vyznat ve světě, na který se chcete adaptovat. Přes čtení, překládání, vyučování a psaní začínáte chápat, jak jsou věci propojeny; současně se do nich sám zapojí natolik, že se už nemůžete pokládat za nestranného outsidera. Když jsem rešerší Peníze Medicine, knihu o mediciovskej bance v 15. století, zjistil jsem, že mnohé projevy současné italské společnosti již existovaly ve Florentinský republice: krátkodobé a rozdělené vlády, velká nejasnost ohledně toho, kde je skutečné centrum moci, obsedantně snaha stejně si připoutat rozličné cechy a zeměpisné oblasti, obrovské problémy s vymáháním daní, atd.. Později, při překládání Machiavelliho, jsem narazil na princip, podle něhož Itálie lze sjednotit pouze pokud bude celá země vážně ohrožena zvenčí. V srpnu 1480 papežské státy Neapol, Florencie a další přestali vzájemně bojovat, aby odrazili turecký útok na jihovýchodním pobřeží země, který si vyžádal 12 000 mrtvých a 10 000 odvlečeno do otroctví. Taková jednota je však vždy chápána jako cosi krátkodobé a po skončení výjimečných událostí ji žádná skupina nesmí využít k tomu, aby prosadila vlastní moc nad ostatními. Mnozí italští politici žádali, aby se ministři současné vlády odborníků zavázali, že v nadcházejících volbách nebudou kandidovat.
Vyjde jim to tentokrát? Monti má asi rok a půl do konce funkčního období a ještě ho čeká obrovské množství práce. Začal škrty a fiskálními opatřeními, které by mohly uspokojit trhy: ráznou důchodovou reformou a daní za vlastnictví nemovitostí. Nyní se pokouší zlomit moc desítek kartelů – právníci, lékaři, řidiči kamionů, taxikáři a lékárníci už pochopitelně ohlásili, že budou stávkovat. Pak jsou na řadě radikálnější a hlubší reformy: pracovní právo, volební systém. A to vše má údajně doprovázet seriózní snaha přimět lidi, aby platili daně. Obrovský počet živnostníků v současnosti přiznává méně než třetinu příjmů; situace, kdy existuje tak obrovský rozdíl mezi životním stylem a oficiálně přiznanými výdělky mohla vzniknout pouze pokud úřady přimhouřili oči. Zdá se, že Monti je rozhodnut něco s tím udělat.
Všechny tyto kroky jsou v podstatě výzvou k Italům, aby změnili mentalitu, aby projevili loajálnost vůči státu. Giordano Bruno Guerra roce 1993 v publikaci Io ti assolvo (Dávám ti rozhřešení) sesbíral reakce kněží, kterým se zpovídal z množství rozličných hříchů, mezi jiným z neplacení daní. Nejeden mu navrhl, že by svůj zločin mohl vynahradit příspěvky církve. Představa, že se nedopustil ničeho špatného, pokud obírá stát o peníze, abych je mohl dát nějaké jinému dobrému kolektivu, například své politické straně, svému odborovému svazu, své rodině – byť samozřejmě značná část skončí v mém kapse – je jedním ze základních článků víry, které se nová vláda snaží změnit.
Je to možné? Je například možné, že se v Itálii zrodí meritokracie? Že člověk bude moci začít věřit, že jeho kolega či kolegyně dostal místo proto, že svou práci dělá dobře, že jednoho dne už nebude třeba uvažovat o tom, kdo je pod koho, ochranou ‚? Nevycházím z úžasu. A i kdyby se to nestalo, vyvstává stejně úžasná otázka: jak může Itálie konkurovat ve stále otevřenějším světě, pokud se nezbaví vztahů tohoto typu?
Čtenáři mých posledních článků o světové literatuře a překladech se možná domnívají, že tento poslední s nimi vůbec nesouvisí. Není to tak. Profesor Vittorio Colette v nedávno vydaném literárně-kritickém díle Romanzo mondo (Světový román) hovoří o homogenizaci evropského románu v druhé polovině 20. století, která nastala v důsledku toho, že „postupně vzniká více podobností než rozdílů mezi mnohými národy“. Dále tvrdí, že se „blíží chvíle, kdy příběh, vyprávěný v Berlíně se nebude příliš lišit od příběhu, odehrávajícího se v Lisabonu“. Přikláním se k názoru, že tato homogenizace je spíše důsledkem snahy autorů oslovit mezinárodní obecenstvo než, že události či osobnosti parlamentu v takovém Římě se skutečně podobají těm v Paříži či Londýně. Italové mají svou vlastní individualitu, vlastní přístup k mezilidským vztahům a ke skupinám, ve kterých se pohybují.
Dočkáme se tedy toho, že prozaici začnou vyprávět, jak lidi změnila globalizace, krize zadluženosti či Montiho revoluce, nebo jako lidé odolávaly změnám a nadále se chovali tak jako dříve? A budou takové romány určeny italským čtenářům jako součást neustávající národní debaty – jako v případě Gepard od Giuseppa Tomasiho di Lampedusa – nebo použijí typicky italský přístup k vyprávění na pobavení mezinárodního obecenstva, které se bude moci usmívat a kroutit hlavou nad Berlusconiho harémem či nad rodáky neslavně známého Francesca Schettina, kapitána potopené Concordia. Přestože zapříčinil jednu z najidiotskejších lodních katastrof všech dob, nemluvě o smrti asi třicítky cestujících, Schettina po návratu do jeho rodného města Meta di Sorrento (na jižním břehu Neapolského zálivu) vítali davy s oslavnou transparenty a spolu s farářem se stěžovali, že negativní reakci médií způsobily všeobecné předsudky vůči jejich komunitě. „Není Itala,“ sucho poznamenal Giacomo Leopardi roku 1826 „jehož by všichni stejně obdivovali či odsuzovali“.
Otázka, komu je román adresován je nadále důležitá: dokud Italové chápou, co cítí Schettinovi rodáci, protože jsou ohroženy jejich vlastní lokální vazby; u čtenářů v jiných zemích to možná vyvolá jen pobavení.
Článek vyšel na blogu The New York Review of Books .
ziskat půjčku – Google Blog Search