Existují různé škály lidského chování, i přes zvěrstvům, co se denně na světě dějí po koutech kulatého světa, všude možně najdeme člověka který nám řekne, že krást či podvádět na každém kroku není moc dobré. Kde se to v lidech bere?
Vězni a dilema
Co nutí člověka nechoval se jako prašivý kojot z béčkového westernu? Proč si lidé mezi sebou pomáhají? Rozeberme vězeňskou dilema:
Dva vězni jsou podezřelí ze spáchání trestného činu. Problém je v tom, že vyšetřovatelé nemají dostatek důkazů a jediná možnost, jak tento případ vyřešit je, aby se jeden z nich přiznal a udal tak druhého. Pokud by ani jeden vězeň nic neřekl, nezbývalo by nic jiného, pouze jim oběma přišít nějaký menší trest.
Každý z vězňů byl zavřen v samostatné místnosti a vyšetřovatel každému oznámil, že pokud udá spolupachatele, udělí mu milost a pustí ho na svobodu, ale mlčící spolupachatel dostane verdikt v plném rozsahu (10 let). Pokud budou mlčet, dostanou společně 3 roky. Pokud se udají navzájem oba, dostanou 5 let.
Oba musí zvážit riziko mlčení [vyvázli by jen se sníženým trestem] vůči riziku, že jeden zradí [a druhý půjde plnou sazbou natvrdo]. Dilema spočívá v tom, že i když by bylo lepší, kdyby oba mlčeli, ani jeden si nemůže dovolit riziko, že ho ten druhý udá. Následkem čehož jim nezbývá, jen se navzájem udat. (Probrala a upravené od Barrett a kol. + Flegr)
V případě, že se vězni setkali jen náhodně a už se zřejmě nikdy neuvidí, je pro ně lepší okamžitě zradit jeden druhého a vyváznout jen s 5 ročním trestem (místo riskování 10 let při jednostranné mlčenlivosti.)
Pokud je ale možnost, že by by se mohly setkat více krát a čelit stejnému problému (trošku hloupí zločinci ale nevadí), pak je lepší chovat se jinak – přijmout strategii takzvané „půjčky za oplátku“, strategii použil Axelrod [1] (1984), který organizoval počítačový turnaj s různými typy hry vězeňské dilemata (Barrett a kol. 2001).
Půjčka za oplátku
Vězni mohou jednat podle různých strategií: 
Situace bez spolupráce: Vězeň A i B zradí. Oba dostanou 5 let. Pokud se sejdou znovu, opět oba zradí. Oba dostanou 5 let. A takto se to opakuje pořád, protože ani jeden nepůjde do rizika mlčenlivosti.
Situace kdy nejprve jeden mlčí – pomsta: V prvním případě A zradí a B mlčí. A dostane milost, B dostane deset let natvrdo. Pokud se sejdou znovu, A opět zradí, no B zradí také, protože se mstí. Výsledek je, že oba dostanou 5 let. Toto se opakuje stále.
Situace „Půjčky za oplátku“: (podle Barrett a kol. 2001) [Tit for tat] funguje tak, že hráči na začátku spolupracují a následně opakují předešlý krok svého protihráče. Tato strategie má jednoduchá pravidla:
- Nejprve spolupracuj.
- Po zradě se pomstít.
- Promíjej.
- Znovu spolupracuj – a takto dokola. Podmínkou je, aby hráči hráli více kol než jedno a nevěděli, kdy hra končí.
Výhoda této strategie spočívá v tom, že pokud se setkají dva hráči hrající podle ní, velmi rychle eliminují ztráty na minimum:
A i B mlčí a oba dostanou 3 roky. Takto by to mohlo jít dokola. Pokud v nějakém kole A zradí a získá svobodu, v dalším kole zradí i B, čili oba dostanou 5 let. Jelikož v tomto případě si hráči vědí odpouštět (jsou nyní vyrovnaní), v dalším kole už A i B mohou znovu spolupracovat.
Pokud by jeden hráč neustále zrazoval a druhý hrál podle Půjčky, pôžičkár by dokázal eliminovat své ztráty. Jenže výhodnější je vždy spolupracovat oboustranně (pokud nevíme, kdy hra končí, kdy by bylo výhodnější zradit). Strategie „Půjčka za oplátku“ se nakonec ustálí a je těžké ji narušit jinou strategií. V biologii se taková strategie označuje jako „evolučně stabilní strategie“.
Na základě tohoto jednoduchého příkladu se dá jasně ukázat, že ne vždy je výhodné být sobec nebo jednostranně vstřícný. Lepší strategií je být reciproční – pomáhat si navzájem a zradu oplácet. Běžně se stává, že se s některými jedinci setkáváme vícekrát a proto je lepší být vstřícní a vypomáhat. Někdy si nevíme být jisti, kdy přesně interakce skončí, není tedy jasné, kdy je výhodné zradit a proto je lépe spolupracovat.
Tato ukázka demonstruje, že reciproční alturizmus – vzájemná výpomoc jedinců – je lepší strategií než sobecké sledování vlastních cílů. Není problém, aby se u živočichů vytvořil takový druh chování – dokonce iu nepříbuzných jedinců. Člověk není žádná výjimka a tedy i „lidské“ chování podléhalo změnám různých strategií. „Pomáhat si“ není žádný výmysl moderní doby, je to pěkně krásně evolučně „vyzkoušené“.
Zdroje:
BARRETT , L., Dunbar, R., LYCCET, J.: Evoluční psychologie člověka. 2001. Praha: Portál, 2007, ISBN 978-80-7178-969-7
Flegr, J.: Evoluční biologie. 2005. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1270-2
Obrázek:
Prezentační: http://scrapetv.com/
obr.2: http://networkinghq.wordpress.com/2011/05/18/when-you-shake-hands -really-shake-hands /