Autor: SITA, dnes 13:23
Nejúspěšnější armwrestler v historii tohoto sportu Američan polského původu John Brzenk (48) se nedávno představil v Senci na jubilejním 20. ročníku mezinárodního turnaje Senecká ruka.
S jakými pocity jste odcházeli z 20. ročníku Senecké ruky? Na co si z první návštěvy Slovenska budete nejvíce pamatovat, co vás v Senci jako legendu světového armwrestlingu nejvíce zaujalo?
Soutěž v Senci se mi líbila. Bylo tam hodně soutěžících a mnozí z nich měli vysokou kvalitu. Soutěž v levé ruce jsem šel jen tak ze zábavy. Nechtěl jsem to nějak sílit. Kamarádem jsem slíbil, že budu soutěžit iv levačkou. Nebylo to dobré rozhodnutí. Nejdříve jsem své dva zápasy prohrál. Pokud mám být upřímný, už první zápas mě trochu zorientoval v tom, jací soupeři do Sence přišli. Ale opakuji, levačku jsem šel jen tak z pase. Dokonce v nejtěžší kategorii nad 95 kg. Viceprezident vaší asociace mi před duelem řekl, že pro mě souboj s tímto soupeřem nemůže být problém. Ale nakonec byl … A velký (dlouhá odmlka). V pravačce jsem také nevěděl, co mě čeká. Neměl jsem zmapovaných soupeřů. Jen tak jsem trochu tápal. Jsem však rád, že jsem tu kategorii nakonec vyhrál. Ale cesta k triumfu nebyla lehká. Nejtěžším soupeřem byl Bulhar Bogomolov ve finále. Byl velmi těžkým protivníkem. Ono to tak z hlediska nevypadalo, ale já jsem cítil jeho velkou sílu zad. Měl také silné zápěstí a rameno. Oba souboje s ním byly velmi těžké. Musel jsem se řádně soustředit, abych ho porazil. Neboť protlačování není jen o hrubé síle, ale také o taktice, o bohatých zkušenostech – a o množství tréninkových zápasů. Z každého z nich si něco vezmete, něco se během něj naučíte.
Ve své pětatřicetileté kariéře jste absolvovali obrovské množství zápasů za stoly, máte mezi nimi i takový duel, který by vám utkvěl v paměti zejména proto, že by vás jeho výsledek dlouho mrzelo?
Těžká otázka …. Když tak nad tím teď uvažuji, ani si nevzpomínám na takový souboj, který by mě mrzelo. A to jsem je za těch 35 let absolvoval opravdu obrovské množství. Těžko si nyní narychlo vybavit v paměti takový duel, který by mi dlouho z nějakého důvodu nedal spát (smích). Ale otázka, jak se postavit k prohře, je i v našem sportu velmi vážná věc. Znám mnoho takových protlačovací, kteří se právě pro obavu, že souboj za stolem prohrají, na turnaj raději ani nepřihlásí. Přestože poctivě trénují, jsou dobří, jsou šikovní, bojí se neúspěchu (krátká odmlka). Já však k takovým sportovcům nepatřím. Vím, že k našemu sportu patří i prohry a neúspěchy, tak se k tomu i tak stavím. Samozřejmě, snažím se vyhrávat, ale když to nejde, přijmu i neúspěch. I prohrát třeba vědět (krátká odmlka). Možná i proto se nad prohrami v armwrestlingu dlouho netrápím. Nedělám si z nich nějakou těžkou hlavu (smích).
Na které měření sil během své kariéry nejraději vzpomínáte? Které souboje se vám nejvíce vydařily?
Nejraději se v mysli vracím k soubojům s vlastním otcem. Když jsem začínal, on byl stále v kolotoči našeho sportu. Několikrát jsem s ním i bojoval za stolem. Ne jen tak na tréninku, ale iv soutěžích. Souboj s ním byl velmi náročný. Než 17 a 18-letého mě pravidelně porážel. Nic mi nedaroval zdarma. Teprve když jsem měl devatenáct, poprvé jsem nad ním vyhrál. Ačkoli oba jsme velmi ambiciózní sportovci a velmi soutěživé typy, z prohry se mnou nedělal vědu. Ale ta naše rivalita v těch začátcích byla velmi milá. Rádi se na tom ještě i dnes bavíme. Byli jsme velcí rivalové. Potěšilo mě však, že prohru vzal sportovně. Tím mi velmi pomohl. Naučil mě, že protlačování je pouze sport. Ukázal mi, že v něm nejde o život. Nedělal z toho drama. Rád vzpomínám i na tvrdé a náročné souboje s výborným Ukrajincům Denisem Cyplenkovom, kterého jsem v minulosti dva roky na každém světovém šampionátu v obou rukách porazil. Podařilo se mi to v letech 2008 a 2009. Díky tomu jsem byl pětinásobným mistrem světa. Souboje z tímto silákem z Ukrajiny byly to opravdu velmi náročné a obtížné. Cyplenkov byl za soutěžním stolem mimořádně silný, ale já jsem byl ještě silnější. Velké souboje jsem v roce 2004 na světovém šampionátu svedl i s Rusem Alexejem Vojevodom. Nebo s Ukrajincům Taras Ivakina. Stejně i s dalším Ukrajincům Andrejem puškař či s Ruslanem Babajeva. Rusové a Ukrajinci měli velmi dobrých borců. A později se k ním v mé hmotnostní kategorii přidali i Bulhaři.
Kdy jste poprvé přišli do kontaktu se slovenskými závodníky v armwrestlingu? Na koho ze Slováků si nejdříve vzpomenete, když někde ve světě slyšíte název naší země?
To se musíme vrátit zpět o čtrnáct – patnáct let. Na světový šampionát do Moskvy. Tehdy jsem se poprvé setkal se jménem slovenského přetlačná. Pan Milan Čapla, tehdejší šéf vaší asociace, mi říkal o Janu Germanus, který byl tehdy světovou špičkou. Mnohonásobným mistrem světa a Evropy. Ale osobně jsem se s ním za soutěžním stolem nesetkal. Stejně jsem o několik let později vnímal i výkony a výsledky Ľubomíra Jagnešáka. Se Slovákem jsem se protlačil až v roce 2007 na neoficiálním mistrovství světa profesionálů v Americe. Tehdy mým rivalem byl Jozef Rozbora, který mě teď pozval na Slovensko. Tehdy jsme se poprvé setkali tváří – vůči jako velcí soupeři (smích). Mám na ten duel velmi pěkné vzpomínky.
Více než tři desetiletí aktivně soutěžíte za protlačovacího stoly. Dokázali jste za ten čas vychovat nějakých žáků, zkoušeli jste někoho trénovat, respektive předat mu své bohaté zkušenosti?
Ještě jsem se na trenérství nedal, protože ještě stále aktivně soutěžím. Proto nemám ani žáky, ani svěřenců. Ale v Salt Lake City máme středisko, do kterého mají všichni zájemci o náš sport otevřené dveře. Setkáváme se každý čtvrtek a spolu po skupinách cvičíme a trénujeme. V jedné skupině se sejde i dvacet mladých lidí, kterým se tento sport líbí. Trénují mezi sebou, navazují přátelství, učí se spolu žít. Máme také vytvořen tým státu Utah. Jsem rád, že protlačování se stále více stává populární. Nikoho však do ničeho nenutíme. Každý k nám může přijít na základě svobodné vůle. A stejně tak může i odejít. Jsme otevřeni pro všechny. Každému, kdo bude chtít při tréninku pomoci, poradíme, usměrníme ho, konzultovat způsob tréninku. Ale trenérem zatím nejsem. Možná později, když sám přestanu soutěžit (krátká odmlka). Ale teď ještě fakt nevím říct, kdy to bude.
Samozřejmě, nejvyšší stavím pět titulů mistra světa. To je meta, po které touží každý sportovec. To byly krásné šampionáty, které se většinou končily mým životním úspěchem (smích). Zažil jsem však závody, které v mém životě neměli obdoby. Řeknu vám však o soutěži, na kterou naši skauti do hotelu Hilton v Las Vegas soustředili pětiset nejlepších protlačovací z celého světa, ale především Američanů a Kanaďanů. Bylo to v sezóně 1985/1986. Organizátoři před tím turnajem obešli osm – deset velkých zemí, které tehdy měli špičkových borců. Samotná soutěž začala v sobotu v pravé poledne a skončila v neděli o půl sedmé ráno! Byl to náročný téměř 20-hodinový maratón opravdu těžkých a tvrdých zápasů! První cena byla totiž velký kamion Volvo v hodnotě 100 tisíc amerických dolarů! Já jsem ten celý turnaj mistrů vyhrál! To byl triumf, na který určitě nikdy v životě nezapomenu. Ani na tu první cenu! Ruce se mi pořádně třásly, když jsem přebíral klíče od toho obrovského auta.
Co jste udělali s kamionem, který jste v Las Vegas vyhráli? Dali jste se k stahovákem a ke řidičů? Jezdili jste vůbec na něm?
Provoz vyhraného kamionu jsem úplně nechal v režii mého tchána a jeho rodiny. Nejdříve jsem si však musel v bance vzít půjčku, abych mohl zaplatit daň z této výhry. Pak jsem ho na rok půjčil švagrovi, který na něm jezdil a převážel velké náklady. I stěhoval, když bylo třeba (smích). Rok na něm dělal klasického řidičů kamionů. Po roce jsem si chvíli na něm zajel i já, abych věděl, jaké je to být v Americe kamionisti na dlouhých cestách, ale pak jsme ten kamion prodali. Nepociťovali jsme potřebu vlastnit ho (smích).
Jak se zrobila myšlenka udělat film Over the Top (Jít přes vrchol) o amerických protlačovací z Las Vegas s hvězdným Sylvestrem Stallonem v hlavní roli?
Bylo to v roce 1986. Udělali jsme film, kterým jsme chtěli pomoci zpopularizovat protlačování v Americe a ve světě. Hlavní hrdina (Sylvester Stallone) po smrti své manželky chtěl začít nový život. Kontaktuje se se svým synem, kterého před 10 lety opustil, a začne se v Las Vegas věnovat armwrestlingu. Začíná v něm být dobrý a rozhodne se zúčastnit velké megasúťaže o 100 000 dolarů, aby mohl začít nový život. Aby mohl především rozjet podnikání. Jeho velmi bohatý a panovačný tchán, který nesouhlasí s vlastní dcerou, aby jeho zeť vychovával jeho vnuka, však udělá vše pro to, aby se opět nalezen zeť ztratil z jeho života a ze života jeho vnuka, kterého dal na vojenskou školu. A mnohokrát skutky tohoto zlého a zákeřného boháče balancují na hranici zákona! Je to dobře udělaná filmová drama, která měla v Americe po roce 1987 velký úspěch. K úspěchu přispělo i to, že souboje v armwrestlingu v Las Vegas byly natočeny velmi věrohodně a autenticky. Byl to mezi námi hotový trhák, kultovní film a kinošláger. Jeho výroba stala 25 milionů dolarů, film vydělal kolem 20 milionů dolarů. Diváci se seznámili s naším sportem, s jeho zákulisím, viděli jak to na našich soutěžích běží. Viděli i to, o jak velké ceny se v našem sportu soutěží, i to, co té velké soutěží v hvězdném Las Vegas předchází. Tvrdý trénink, hodiny v posilovně, intriky soupeřů, podrazy mecenášů, skautů a podobně.
Jaká byla odezva tohoto filmu Over the Top mezi milovníky a vyznavači armwrestlingu a mezi obyčejnými filmovými diváky a milovníky stříbrného plátna?
Film se v kinech chytil. Byl o něj velký zájem. Tahákem byl především hvězdný Sylvester Stallone v hlavní roli válečného veterána z Vietnamu. Chlapa, který chce začít nový život – a po smrti těžce nemocné manželky chce začít opět stavět rozpadlou rodinu, hrál velmi přesvědčivě. Nakonec, přesvědčivý byl i v těch soubojích za soutěžním stolem! My jsme tvůrcům filmu dělali poradců, partnerů, zahráli jsme si v tom filmu. Mnohé záběry ze soutěží byly autentické. Snažili jsme se zachovat autenticitu prostředí v Las Vegas. Vždyť takové nelítostné souboje – a o tak velké finanční částky – se tam opravdu odehrávaly, a stále se také odehrávají. Film se vydařil, byl to trhák! Díky němu jsme se trochu do jiného světla široké veřejnosti dostali i my – američtí špičkoví armwrestleri (smích). Chvíli, dokud film běžel v kinech po celé zemi, jsme byli hvězdy z velmi náročného sportu. Ale časem se to opět vrátilo do takových normálních – amerických – kolejí. My stále nepatříme mezi elitní sporty.
Říkáte, že film Over the Top pomohl zpopularizovat protlačování rukou mezi americkými diváky. Jaké popularitě se váš oblíbený sport těší momentálně v Americe?
Protlačování v Americe se nemůže v popularitě vyrovnat americkému fotbalu, basketbalu, hokeji, baseballu či tenisu. Zájem o tento náš sport není na tak vysoké úrovni. A pravděpodobně ani nikdy nebude (dlouhá odmlka). Nemá na to historii, osobnosti, podmínky a podporu ze strany mezinárodní organizace, ze strany státu, sponzorů a mecenášů. Stále je to malý sport. A určitě mu na popularitě nepřidávají ani snahy našich zaryté ‚příznivců‘ posílat nás do pubů, hospod, restauraci a podobných zařízení. Náš sport přece patří na sportoviště, které jsou na něj určeny. Podmínky a prostředí velkých a světoznámých hotelů v Las Vegas, kde zvykneme soutěžit, jsou toho velmi jasným důkazem.
Proč jste si ze všech sportů již v dětském věku vybrali právě protlačování rukou, když v Americe tento sport stále nepatří mezi vyhledávané sportovní odvětví?
Já jsem k armwrestlingu byl cílevědomě veden odmalička. Od malého chlapce. Otec soutěžil v armwrestlingu, chtěl jsem se mu podobat. Proto jsem se na tento sport vlastně i dal. Když jsem ve čtrnácti – patnácti letech začínal, otec byl ještě aktivní přetlačná. Soupeřili jsme mezi sebou. Už jsem říkal, že jak otec, tak i já jsme pořádně soutěživé typy. Máme rádi výhry. Než 17 nebo 18-letý jsem ho ještě nedokázal zdolat. Teprve když jsem měl 19 let, začal jsem být lepší než on. Otec to však vzal sportovně. Prohry ho nedeprimovali a začal se mi více věnovat. Díky jeho podpoře jsem začal více trénovat, začalo se mi dařit a už jsem při tomto sportu zůstal. V USA funguje několik velkých federací tohoto sportu, naše členská základna je však na americké poměry dost malá. Možná máme kolem tří tisíc aktivních protlačovací různých věkových kategorií. Možná o něco více … Nepočítám však mezi ně ty sportovce, kteří přijedou do našeho centra v Salt Lake City z času na čas trénovat. Armwrestlingu v USA trochu ubírá na popularitě fakt, že stále patří mezi takzvané víkendové sporty. Nelze jím profesionálně živit. To dokáže pouze úzká špička těch nejlepších závodníků. Jsem rád, že stále mezi ně patřím (smích). Protlačování je sportem mého života. Je to můj koníček, hobby, náplň volného času (smích). Nevím, co budu dělat, když s ním jednou skončím. Fakt se hrozím té chvíle, protože teď mám 48 let a stále mě tento sport baví, tělo mě poslouchá. E3te jsem úspěšný. Ještě dokážu vyhrát i velké zápasy. Už to sice není tak snadné jako když jsem byl mladší, ale ještě nepatřím do starého železa (smích).
Může špičkový protlačovací rukou úspěšně zvládnout sérii soubojů za sebou podobně jako šachový velmistr šachovou simultánku se soupeři za sto šachovnici?
Mám takovou zkušenost z Japonska. Ale ne se sto soupeři v jeden den (smích). To by bylo i nad mé síly! Tam jsem se protlačuje s dvaceti pěti soupeři za sebou bez delšího odpočinku. Naštěstí, nebyly to jen specialisté – protlačovací, ale i kulturisté, vzpěrači, siloví trojbojár. Lidé, kteří měli zájem v souboji se mnou si změřit sílu svých rukou a zápěstí. Bylo to interesantní pro všechny sportovce, kteří se na tom souboji zúčastnili. Ale už bych do toho nešel. A v žádném případě ne s celou stovkou rivalů! Hvězdný šachista to má nad šachovnicí lehčí než my za soutěžním stolem. Své tělo si šetřím, proč bych ho měl takto trestat … Čím jsem starší, tím potřebuji víc regenerovat. Duše válečníka by chtěla bojovat dál, ale tělo už bude proti (smích). Tělo už potřebuje stále více a více odpočinku. Musím ho pozorně naslouchat. Nemůžu ho přece mučit jen proto, že hlava ještě chce soutěžit.
Dá se procentuálně vyjádřit poměr hrubé fyzické síly a získané techniky, kterou je třeba na velká vítězství na těch nejvýznamnějších akcích v armwrestlingu?
To je složitá otázka. Těžko přesně určit poměr mezi hrubou fyzickou silou a natrénovaná technikou. Nevím to přesně rozdělit. U mě má navrch technika a taktika. Ačkoli síla tam také musí být (krátká odmlka). Pokusím se tuto otázku zodpovědět tak po svém. Měl jsem velké štěstí, že jsem vyrůstal v rodině, v níž se hodně sportovali. Otec mě postupně zasvětil do všech tajemství tohoto sportu. Protlačování není žádný trik. Je třeba ho dělat umem a s rozvahou. My jsme spolu s otcem více trénovali taktiku a techniku jako hrubou sílu. Otec velmi dobře věděl, kde mám slabosti – a detailně znal mé silné stránky. Na základě toho mě chystal na závody. Souboje v protlačování jsou mnohdy velmi krátké. Stačí několik sekund. Pokud si nedáte pozor, bleskovou akcí vás soupeř složí. Mnozí soupeři se orientují na bleskový nástup. Třeba ho zachytit, ztlumit, zastavit a odrazit. To vyžaduje pekelné soustředění. V tom je souboj za stolem fascinující. V tom je plný adrenalinu, vzrušení, napětí. Mě však velmi baví i trénink. Samozřejmě, tomu, že stále vyhrávám souboje pomohly i genetické faktory. Něco jsem zdědil od otce. On byl výborný protlačovací, který se za stolem nešetřil. A tou houževnatostí a odolností jsem načichl i já. Říkali mi, že jsem Tiger Woods v našem sportu. Už jako velmi mladý jsem v něm měl rakerový nástup – a také pozoruhodné úspěchy. Tedy my jsme určovali trendy v technice a taktice. Výborný preláčač musí být rychlý, technicky a takticky vyspělý borec. Musí mít za sebou tisíce duelů v tréninku i v soutěži. Tím pádem získá zkušenosti s různými styly vedení souboje za stolem, pozná různé ramena – v tom – kterém souboji si vzpomene, co je třeba udělat, aby byl úspěšný. V našem sportu jsou zejména bohaté zkušenosti klíčem k úspěchu. Takže u mě vyhrává technika a taktika.
Takže ještě jednou: co je podle vás při takové náročné konfrontaci mezi dvěma silák rozhodující – síla nebo taktika a technika?
Sílu potřebujete k tomu, abyste dokázali zúročit vše, co jste v přípravě natrénovali. Tedy i na to, abyste dokázali využít techniku a sportovní zručnost. Ale pouze s hrubou silou při protlačování nevystačíte. Souboj za stolem je přece io technice, taktice, o uvažování a rozvaze. Protlačování je io bystré a pohotové hlavě. Musíte vědět bleskově reagovat na tah soupeře. Už jsem řekl, že těžko to vyjádřit nějak procentuálně. Ale za ty roky, co se tomuto sportu věnuji, jsem přišel k poznání, že dobrým protlačovací není vůbec ten, který vytiskne nejtěžší činku na lavičce. To je silový trojbojár! Chlapovi, který dělá Suplementací na určité úrovni, nejvíce šikovnosti dodají ostré tréninky za stolem se sebou rovným sparingparnerom. A pak také to, když zjistí, které partie těla a skupiny svalů musí trénovat a stále posilovat. Nemusí být mocný jako vzpěrač, nebo silový trojbojár, musí být chytrý jako protlačovací! A tu šikovnost získá pouze při konfrontaci za stolem. Musí se umět poučit z každé výhry, ale i z každé prohry. Pouze tak dokáže výkonnostně růst a zlepšovat se. A především musí za stolem přemýšlet. Protlačování není žádný trik, třeba ho umět dělat s umem a rozvahou. Souboje často vyhrajete dříve umem a rozumem jako hrubou fyzickou silou a mocným záběrem.
Co byste vy – zkušený borec s více než pětatřicetiletou mistrovskou kariérou – poradili mladým chlapcům, kteří se chtějí věnovat armwrestlingu? Na co podle vás musí v přípravě a tréninku zaměřit svou pozornost?
Dnešním mladým lidem těžko radit. I tak si vždy udělají podle sebe (smích). Ale já každému zvyknu říkat toto: pokud chceš být dobrý tenista, tak hraj tenis. Velmi dlouho a velmi tvrdě. Pokud chceš být dobrý boxer, tak vyráží. Podle možnosti se silnějším soupeřem. Pokud chceš být dobrý vzpěrač, tak trénuj s velkou zátěží. Dělej všechno pro to, aby si tu těžkou činku dostal nad hlavu. Pokud chceš být dobrý protlačovací, tak soutěž zejména za stolem! Pretláčaj se s každým, kdo ti přijde do cesty (smích). Hledej si sparingpartnera, který tě může táhnout dál. Snaž se být lepší než on. I já jsem tak začínal. Mě dokázal porazit pouze vlastní bratr Bill. My jsme byli opravdu dobří. Mohutné a silné předloktí jsme zdědili po otci, takže na tento sport jsme byli předurčeni i geneticky (smích). Ale cesta k dobrému protlačovací je velmi dlouhá a těžká pouť. Třeba na to hodně trénovat a především soutěžit. Nikde se více nenaučíš o armwrestlingu jako o sportu mocných a houževnatých chlapy jako na ostrých soutěžích. To se nedá vyčíst z knih, to musíte prožít a zkusit na vlastní kůži (smích).
Čemu se věnujete v civilním životě? Jaká profese je zdrojem vašeho živobytí?
Už jsem říkal, že Armwrestling může uživit pouze světová špička profesionálů. Já však i přesto, že do ní už mnoho let patřím, chodím i do civilního zaměstnání. Jako malého chlapce mě nadchla technika a zejména letadla. Tak pracuji jako provozní technik na letišti. Netřeba vám říkat, že je to velmi odpovědná práce. Přes mé ruce a ruce mých kolegů prochází veškerá letecká technika, kterou na letišti máme. Pouze tehdy, když zodpovědně a pečlivě zkontrolujeme všechny agregáty a technická zařízení v letadle, může jít stroj na start. Jsem rád, že jsem součástí takového důležitého systému. Těší mě, že díky vzdělání, které jsem vedle sportu získal, jsem stále v kontaktu s moderní leteckou technikou. Letadla jsou další můj velký koníček a zdroj mých příjmů (smích).
Jaké nejčastější a nejvážnější zranění jste při vašem sportu během kariéry utrpěli?
Před dvěma lety jsem musel podstoupit operaci ramene. Ještě stále ho cítím, stále si ho trochu při protlačování podvědomě šetřím. Nejvážnější úraz v kariéře? Musím popřemýšlet (krátká odmlka). Už to mám. Jako 13-letý chlapec jsem si zlomil ruku. Při protlačování. Můj soupeř byl mnohem těžší než já (smích). To byly moje začátky. Samozřejmě, mnohokrát jsem měl natažené a namožené šlachy, namožené ruce a zápěstí. Ale nic vážného. Fakt si nevzpomínám. A pak … Jedině ten roztržený sval v rameni. I to jsem si způsobil při obyčejném házení míče, ne za soutěžním stolem (smích). Házel jsem míč, nedal jsem si pozor a roztrhl jsem si sval! Taková smůla mě na velmi dlouho vyřadila z tréninku a soutěžení.
Jak si vysvětlujete, že nejvážnější zranění, ze kterého jste se dosud museli vystrábil, jste utrpěli během volnočasové aktivity, dá se říci, že v rámci vašeho odpočinku a relaxu?
To kdybych věděl! Pravděpodobně jsem do toho hodu dal více fyzické síly než šikovnosti a techniky (smích). Chtěl jsem ji zahodit daleko – a trochu jsem to s tím nasazením a chtěním přehnal. I takové věci se člověku při odpočinku stávají. Člověk, který je obdařen takovou soutěživostí, se stále musí kontrolovat. Musí vědět, co si může dovolit – a co už ne. Já jsem doplatil na to, že jsem se nekoncentrovalo na činnost, kterou jsem s tou nešťastnou míčem dělal, a doplatil jsem na to roztrženým svalem. Vidíte, i to se v životě může stát (smích).
Mluvil Štefan Žilka
John Brzenk se narodil 17. července 1964 v McHenry (USA). Momentálně žije a pracuje v Salt Lake City. K přetlačování ho přivedl otec, který byl úspěšným sportovcem – armwrestlerom. John měl tehdy jen 14 let. Od svých 16 let je profesionálním armwrestlerom. Svůj první titul mistra USA vybojoval v roce 1984 jako devatenáctiletý! Prvenství na šampionátu USA si zopakoval iv letech 1985, 1986 a 1990. V roce 1986 se stal poprvé mistrem světa federace AWI. Tento triumf na MS si pak zopakoval ještě pětkrát – v letech 1987, 1988, 1991, 1995 a 2001. Ve své téměř 35-leté kariéře dokázal vyhrát 111 významných mezinárodních turnajů, mimo jiné v letech 1996 až 2010 bez přerušení vyhrál 42 akcí v rámci národního šampionátu Pro-Am USAA. V letech 2004 – 2006 dominoval na pěti prestižních turnajích v Las Vegas. Pět prvenství si odnesl iz významného mezinárodního akce Zlatý medvěd, na kterém byl bez konkurence v letech 1990, 1994 a 1998. V roce 1990 vyhrál ve dvou hmotnostních kategoriích, v roce 1994 se dokonce stal absolutním vítězem této akce. Díky tomu, že zásluhou svého mohutného předloktí s obvodem 41 cm (!) Vyhrává všechny souboje, na které se kvalifikoval, se dostal i do známé Guinessovy knihy rekordů. Její sestavovatelé ho prohlásili za největšího armwrestlera všech dob. Do této knihy rekordů ho zařadili jako protlačovací, který ve své 35-leté kariéře vyhrál nejvíc soubojů za soutěžním stolem v dějinách tohoto sportu.