Půjčky Praha

„Ruský venkov opustili miliony lidí, máme 30 milionů hektarů ladem ležící půdy, kterou by mohli obdělávat i Slováci,“ říká rektor Státní zemědělské Timiriazevovej univerzity v Moskvě Vladimir Mojsejevič Bautin.

Před sto lety za premiéra Stolypina vyváželo Rusko více másla než Dánsko a po USA bylo druhým největším exportérem obilí. Co postavilo ruské zemědělství na nohy?
Šokový a velmi bolestivý přechod k tržnímu hospodářství, který na vlastní kůži pocítili všichni občané. Nejtěžší časy máme už snad za sebou. Z bývalých kolchozů a sovchozov vznikly moderní agroholdingy s tepelnými výkony půdy až sto tisíc hektarů, ale i menší či zcela drobné farmy a statisíce lidí obdělávají záhumienkové hospodářství. Zápasíme s množstvím problémů, konečně však máme státní program rozvoje zemědělství s balíkem podpor pro zemědělce. Vůbec nejsme spokojeni s tím, čeho bylo dosaženo, ale zastavili jsme obrovský úpadek zemědělství a nastartovali jeho stabilizaci a rozvoj.

Měli jsme velké možnosti, jen jsme je po celou éru Sovětského svazu pořádně nevyužívali. Namísto prázdných hesel přišla tvrdá práce. Výsledkem je, že Rusko se ve vývozu obilí přepracovává mezi světové mocnosti. Tři roky po sobě jsme vyvezli po 20 milionů tun obilí a přestože nám letos počasí nepřálo, protože rozsáhlá území postihly suchá i záplavy, vyrobíme okolo 75 milionů tun obilí, což nám bude stačit.

Výrazně jsme zvýšili produkci kuřat ba i vepřového masa. Na druhé straně stále dovážíme hovězí maso, přitom máme obrovské travní plochy na chov dobytka. Potřebujeme čas, musíme získat profesionální zkušenosti, ale zejména přesvědčit mladé lidi, že život na venkově má ​​smysl.

Postavení vývozce přináší respekt. Jako svět, ale i sami Rusové vnímají dvacet let po pádu sovětského režimu ruské zemědělství?
V zahraničí nabývá Rusko díky zásobám obilí pověst stále solídnejšieho partnera. Kdybychom za poslední dvě dekády byly rozvíjely zemědělství cílevědomější, byli bychom už nyní nebezpečným soupeřem pro velkých světových hráčů. Ale ne všechno jde odrazu. Máme za sebou rozpad jednoho impéria a vznik nové země. Bez ohledu na to, co jsme prožili, všichni ve světě si uvědomují, že nemalé zdroje na nasycení hladovějícího světa se nacházejí v Rusku. Máme obrovské plochy volné půdy, sladké vody a lesů, a to je oproti většině zemí obrovská výhoda. Doma však stále hledáme způsob, jak tento potenciál využít. V Německu, ve Francii či v Nizozemsku je farmář vážený člověk, u nás rolník, venkovan stojí na společenském žebříčku stále nízko. I proto se ruský venkov už desetiletí vylidňuje.

Před více než sto lety za Stolypina osídlovali ruští rolníci Sibiř. Dnes má však Rusko miliony hektarů volné půdy i ve své evropské části. Proč je zemědělství takové nezajímavé?
V Rusku se dlouhodobě odehrávaly velké přesuny obyvatelstva mezi venkovem a městem. Jejich důsledkem bylo, že se zvýšil počet lidí žijících ve městech a venkov se doslova vyprázdnil. Osiřel i proto, že v očích mladých lidí ztratilo zemědělství perspektivu – neposkytovalo mladým lidem slušný výdělek a po pádu komunismu se o zemědělce stát nadlouho přestal zajímat. Venkované byli ponecháni sami na sebe. Není divu, že lidé utíkali za lepším životem z vesnic do měst. Tak vznikly obrovské plochy volné půdy. Jednak té, která se obdělávala v centrálním Rusku, ale i stále nevyužité, svým způsobem panenské půdy na Dálném východě, který chce vláda rozvíjet. Opět zde jde o jeden typický ruský paradox: pod nohama nám leží nevyužitá půda, krajinou putují miliony migrantů, ale paradoxně nám chybí lidé, kteří by chtěli na půdě podnikat.

Minulost nás stále pronásleduje a vrhá velké stíny až do současnosti. Ale to, co dnes zajímá lidí nejvíce, je, jak si zařídit slušný život. Výdělky v zemědělství jsou stále nízké, dvakrát nižší, než je celostátní průměr, a to je největší bída ruského zemědělství. A v okamžiku, kdy se některým podnikům začalo dařit, vynořily se nové problémy. Máme agroholdingy, které pracují velmi dobře a jsou vysoce rentabilní. Jenže rubem vysoké efektivnosti některých z nich je necitlivý, až vykořisťovatelský vztah k půdě. Vidíme snahu získat maximální úrodu za každou cenu, čím rychleji, tím lépe. Vědci bijí na poplach, že půda není vlastnictvím současníků, patřila předkem a musí být zachována i pro naše děti a našich vnuků.

Ruští vědci nespí a upozorňují na důsledky snižování úrodnosti půdy, na to, že je třeba půdu pravidelně hnojit, a to i organickými hnojivy. Máme to všechno zapsáno v Programu rozvoje zemědělství do konce tohoto desetiletí, kde se všechny aktuální rozpory usilujeme vyhladit. Pravda, život je pestřejší než jakkoliv dobře promyšlené programy. To hlavní, co musíme udělat, je přestavět a upevnit zemědělství jako takové.

Pro ruské zemědělství je typická mnohočetnost podnikatelských forem. Základem jsou velké akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným. Jde o velké a středně velké zemědělské podniky. Převažují v jižním Rusku a výměry farem od 10 – až 20-tisíc do 100 tisíc hektarů půdy v okolí Krasnodaru, Rostova, Stavropolu nejsou výjimkou. Rovněž velké akciové společnosti jsou iv okolí Voroněž, Lipecká či Belgorodu. Druhou kategorií jsou malé hospodářství farmářů a nakonec jsou zde záhumienkové hospodářství. Nedáváme přednost ani jedné formě podnikání na půdě – protože se domníváme, že v Rusku se mohou i musí rozvíjet všechny způsoby hospodaření na půdě.

Dostávají všechny typy podniků stejnou podporu od státu?
Samozřejmě, že objemy dotací do velkých a malých podniků jsou nesrovnatelné. Farmářské ekonomiky dostávají prostřednictvím Ruské zemědělské banky malé půjčky a velké ekonomiky získávají mnohem větší úvěry, což souvisí s jejich výměrou. Farmářů usilujeme postavit na nohy i prostřednictvím státní akciové společnosti Rosagrolizing. S její přispěním lze získat zemědělskou techniku ​​a technologie za výhodných podmínek. Stát bonifikuje farmářům úroky z úvěrů. Bez ohledu na to, že mnohé věci se zlepšily, systém získávání úvěrů je stále dost těžkopádný, zbytečně otravuje lidi papírováním. Ale který stát si nedává pozor na dotace?

Kolik podpor dává ruský stát zemědělcům ročně?
Pokud si vezmeme všechny druhy podpor, tak loni dostali ruští zemědělci kolem jedné miliardy dolarů, což je samozřejmě stále velmi málo, ale v porovnání s 90. lety, když se nedávalo téměř nic, je to velký pokrok.

Mají v Rusku šanci hospodařit na půdě i cizinci? Prý jejich lákáte na půdu. Je to opravdu jako v USA v 19. století. Přijdu, zatlouct kolíky na pozemku a začnu hospodařit?

No to je opravdu trochu romantická představa. Není to zase až tak jednoduché, ale ani složité. Určitě však musíme upozornit na to, že půdu v ​​mnoha případech, především v pohraničí, vůbec není možné prodávat cizincům. Na druhé straně máme miliony hektarů volné půdy takřka i hluboko ve vnitrozemí Ruska. Volné proto, že odtud odešli lidé. Sem bychom mohli i chtěli přijmout přesídlenců ze Společenství nezávislých států. Dokonce jsme chtěli udělat takovou akci s Holanďany, na území kterých stále útočí moře.

I tak, že se zakládají agroholdingy, ale vidíme snahu, jak jsem říkal, za každou cenu vzít rychle úrodu, zpeněžit ji a odejít. To nepotřebujeme a nechceme. Proto stát určuje různá omezení. Půda, i když její máme nadostač, je příliš cenná na to, aby někomu posloužila na rychlé zbohatnutí. V tom jsme nekompromisní vůči domácímu či cizímu podnikateli. No Rusko je takové rozlehlé, že musíme hledat způsoby, jak zpřístupnit jeho úžasný přírodní potenciál pro výrobu potravin. Voláme lidí na řídce osídlený Dálný východ. Samozřejmě, že sousední Čína nebo i němé lidnatých Vietnam by neměli problém osídlit tyto prostory, ale o to zase nemá zájem Rusko.

V tom by snad problém nebyl.

Co by je čekalo na druhém konci Ruska?

No co takové, půda, na níž by mohli hospodařit.

Zatím znám jen jednoho Slováka, který pracuje na Dálném východě, no není to zemědělec, ale hokejový brankář Ján Lašák. Když se Rusům nechce na druhý konec světa, proč by tam měli jít Slováci?

Dnes lidé migrují za prací po celém světě. Nezapomínejte, že podmínky v Přímořském kraji jsou na zemědělství velmi dobré. Většina Ruska leží na severu Evropy či Asie, ale klima na Dálném východě v Přímořském zemi je, jak říkáme my Rusové, měkká. Bioklimatické podmínky lze srovnávat s Krasnodarském kraji a ten Slovensku zemědělcům už něco říká. Vždyť svého času se na Slovensku pěstovaly pšenice od slavného ruského šlechtitele Lukjaněnko, které otevřely vaší zemi cestu k vlastním odrůdám pšenice ik soběstačnosti v obilí.

Ano, nejjednodušší by to bylo zřejmě ve středním Rusku v okolí Kostroma, Vologda, Ivanova zda na západě země u Smolenska.

Lidé by si mohli půdu koupit nebo pronajmout?

Neřeknu vám naprosto přesně podmínky, za jakých by se dalo hospodařit. Jsou tam jistá omezení, ale vím jedno, když se člověk přestěhuje do těchto oblastí, dostane podmínky k tomu, aby tam mohl žít.

Pak může dostat půdu nejjednodušší.

A kolik?

Tolik, kolik dokáže obrobit. Po tom, co odešli z venkova do měst miliony Rusů, v vesnicích středního Ruska zůstaly žít jen starci. Přicházejí sem etničtí Rusové ze zemí Společenství nezávislých států. Dostávají půdu, vytvářejí družstva, akciové společnosti. Pravda, toto nové osidlování není silně řízeno státem, všechno je to více na iniciativě a odhodláni lidí, kteří jsou připraveni začít znovu.

Souhlasím, s entuziasmem daleko nezájdeš. Jedno je jasné: jsme připraveni přijmout všechny lidi, kteří jsou ochotni pracovat na venkově a zvelebovat půdu. Ale ten, kdo by chtěl pouze získat půdu a pak ji prodat, by měl vědět, že takovou variantu nepřipouštíme. Takový byznys se v Rusku nepodaří.

Vstup do WTO znamená otevření ruských trhů zahraničním potravinám. Pro nás je to výzva vyrábět ještě efektivněji, abychom konkurovali zahraničí a odolaly volnému dovozu cizích potravin. Je to nová situace, protože ne všechny ruské zemědělské produkty dokáží konkurovat dovozové produkci. Zemědělcům se to nelíbí. Jedno však pochopili: po snížení a postupném uvolnění tarifních překážek přežijí jen zvyšováním produktivity práce.

Nepochybuji o tom, že si udržíme soběstačnost v základních potravinách. Rusko se vždy krmili samo, ale náš obrovský trh dává šanci každému. Například Bělorusko k nám vyváží sušené mléko, přestože už máme dost vlastního. Produkujeme dost vlastní drůbeže, ale ze zahraničí přicházejí levnější kuřata. V Rusku vykrmené kuřata jsou zdravější, protože chovatelé nepoužívají žádné růstové hormony, jen obyčejnou pšenici či kukuřici. Ale vysvětlete to obyvatelstvu, které obrací každou kopějka v dlani.

V mnoha oblastech Ruska nemáme o nic horší podmínky pro intenzivní ovocnářství jako například v Polsku, odkud dovážíme tisíce tun jablek. Chybí sklady, moderní spotřebitelské balení. Na Kubáni iv Taman jsme začali s obnovou vinic, které jsme během Gorbačovovy utkání proti alkoholismu vykáceno. To, co jsme prožili, se nedá popsat, ale po všech dramatech a kotrmelcích ruské společnosti přichází ke slovu opět rozum a poctivá robota.

Jen to, že Američané mají pravdu a že nemíníme zbytečně nakupovat to, co si můžeme vyrobit sami a dokonce nabídnout na vývoz. Pravda, realita je taková, že například 50-60 procent semen a osiva zeleniny nakupujeme ze zahraničí. Nakupujeme i semeno zelí, kterou Rusové považují po obilí a bramborách za svůj třetí chléb. Jsme severská země, kvašené zelí je ruskou pochoutkou, ale přestože máme vlastní kvalitní odrůdy zelí, vyséváme nizozemské a německé. Proto nyní podporujeme vlastní šlechtění, ale zatím ne všechno jde úspěšně. Jenže pokud si neudržíme a nezveľadíme vlastní šlechtění a výrobu osiv, pak je to cesta nikam.

Není to jen čistě ekonomická otázka, která nabádá odpoutat se od závislosti na ciziny, zda otázka národní hrdosti a cti ruských zemědělců. Je zde čistě racionální důvod hovořící o tom, že v každém prostředí třeba pěstovat původní genetický materiál. Přestože se svět globalizuje, přírodu nelze okabátiť.

Bez okolků řeknu, že studium zemědělství v Rusku mládež neláká. Timiriazevova univerzita v Moskvě nemá takový kredit jako MGIMO, prestižní univerzita připravující diplomatů, zda petrohradské univerzita. Ale kolik diplomatů potřebuje Rusko a země, které sem posílají studenty, a kolik potřebujeme vzdělané zemědělských inženýrů? V Rusku nedozírné množství. Práce rolníka je mimořádně těžká, venkov opuštěný a zpustlý. Co může být větší výzva, jak změnit tyto poměry? Rusko nyní prožívá takzvanou demografickou jámu, krajinou zní třetí echo války v podobě snížené porodnosti a vysoké školy zápasí o každého maturanti. V Moskvě jejich nenacházíme, chodíme proto po venkovských školách, abychom získali mladé lidi z prostoru, který dobře znají a do kterého se budou chtít vrátit.

No vůbec nebudu idealizovat ruského člověka. Pokud do obchodu přijde babička, která má nevelkou penzi, koupí si nejlevnější potraviny. Je její jedno, kdo je vyrobil, hlavní je, aby jí vyšel důchod do konce měsíce. Ale střední vrstva, ta se už dívá na původ potravin. Lidé s vyššími příjmy upřednostňují domácí ruské potraviny, neboť jsou vyrobeny v ekologicky čistším prostředí. A zase ruku na srdce, jsou čistší i proto, že ruským zemědělcům chybí peníze na průmyslová hnojiva a postřiky.

Rusové jsou od přírody optimisté. Život v naší zemi byl těžký, ale podívejte se, jsme tu a budeme tu. Vždy, když je třeba, projevujeme dostatek houževnatosti i tvořivosti a po všech tragédiích, které Rusko zažilo, přichází jeho čas – iv zemědělství.