Půjčky Praha

Kultura

Š. VRAŠTIAK: Život vymýšlí daleko krutější příběhy, jak vidíme ve filmu

Bratislava 3. června (ČTK) – Téměř celý život věnoval kinematografii. S jeho jménem se setkají čtenáři českých a slovenská encyklopedií. Za svou práci získal několik ocenění československého filmového umění. Svět filmu ho okouzlil během střední školy, podle níž se měl stát zahradníkem. Nakonec však vystudoval pražskou FAMU, kterou absolvoval na katedře filmové vědy v roce 1967. O dva roky později se mu podařilo objevit film Jánošík z roku 1921. Objev zpečetil knihou Jánošík 1921 (2001), historickou rekonstrukcí o prvním slovenském celovečerním hraném filmu.

Ve Slovenském filmovém ústavu (SFU) vydržel do důchodu, nyní v něm „brigády“ bez nároku na odměnu. Jeho jméno se pojí s nejstaršími filmovými cenami Igric. V dubnu oslavil filmový publicista a historik Štefan Vraštiak 70 let. V rozhovoru pro TASR prozradil i to, že během studií měl velký konflikt s českou režisérkou Věrou Chytilová. „Studenti diskutovali s paní Chytilová o jejím slavném filmu O něčem jiném. Z té diskuse jsem vybral pár vět a nedal jsem článek autorizovat. Asi dva měsíce jsem se stal hvězdou literárních novin,“ řekl v rámci multimediálního projektu Osobnosti: tváře, myšlenky Štefan Vraštiak.

V dubnu jste oslavili sedmdesátku, kolik z těch sedmi křížků jste vlastně věnovali kinematografii?

Nejméně čtyři, protože ten pátý křížek jsem začal. Jsem takový dost výjimečný typ, 6. ledna před 43 lety jsem nastoupil do Slovenského filmového ústavu a bylo to moje první a jediné zaměstnání. A z něj jsem i odešel do důchodu.

Původně jste se však měly stát zahradníkem, „zahradnickou“ školu jste i navštěvovali …

Vyrůstal jsem v Žaškove, takové malé vesničce na Oravě a vždy jsem měl vztah k přírodě. Láska k ní se přetavila do myšlenky, že bych rád dělal řemeslo blízké přírodě, takže jsem šest let studoval i vystudoval za zahradníka v Myjavě av Malinová. Dokonce jsem rok dělal zahradníka s Bulhary na družstvu v Kráľovy u Banské Bystrici. Teprve pak jsem se hlásil nejprve na žurnalistiku na Filozofické fakultě, tam mě nepřijali a pak jsem si dal přihlášku na FAMU. Přijali mě.

Zkoušející tam museli být asi velmi překvapeni, že se „zahradník“ zajímá o filmové vědy a umění?

Byl to nevšední zážitek, i mi řekli, že to ještě nezažili. Hlavně jejich překvapilo, že jsem jim poslal asi pětikilový balík zápisků, které jsem si dělal od 13 let. Byla jsem taková výjimka na přijímačky, ani mě hodně nezkoušeli. Potkal jsem tam pana profesora Antonína M. Brousila, který byl filmovou osobností. Rádi na něj vzpomínáme. Bylo to období 60. let, tehdy se k nám nedostávali všechny filmy, zahraniční premiéry opozdila dva-tři roky. Filmy ze Západu byly cenzurovány, nemohlo se v nich objevit, že je tam život trošku lepší než u nás. FAMU umožňovala studentům vidět nejnovější světovou klasiku. Vyrůstali jsme na italském neorealizme, francouzské nové vlně … To byly základy, které nám dávali znalosti. Do té doby jsme je nemohli vidět venku, ale ta škola nám to umožnila.

Takže jste měli štěstí na zajímavý studijní materiál, vyučujících a určitě i spolužáky …

Byl to úspěšný ročník, vždyť mými spolužáky byli Jakubisko, Havetta, Dodo Devát a další lidé. Byl jsem uprostřed zrodu československé nové vlny. Čtyři roky na FAMU mi dali nejlepší základ, seznámil jsem se s kinematografií a diplomku jsem psal o dějinách slovenské kinematografie. Byla jedna z prvních, i kolega Ivan Rumanovský se tomu věnoval, ale jinak nebylo mnoho lidí, kteří by se věnovali tomuto tématu. Moje diplomovky byla takové průkopnické dílo, ale dnes ho raději nikomu neukazuje, neboť za ty roky se toho hodně změnilo, výzkum šel dál.

Vy jste však byli jeho součástí, do výzkumu filmů jste se přece angažovali v SFU …

Vystřídal jsem zde všechny zaměstnání, třikrát jsem byl i ředitelem této instituce. Když jsem sem přišel a ptal se tehdejšího pana ředitele Jána kominíka, řekl mi: No, sedněte si a zítra mi řeknete, že co chcete vlastně dělat. Tehdy jsem se rozhodl, že budu bourat legendy české kinematografie.

A šlo vám to hned od začátku. Po nástupu do filmového ústavu v roce 1969 se vám podařilo objevit první slovenské celovečerní film Jánošík z roku 1921 u Jana Závodního v Chicagu. Jak k tomu došlo?

Skutečně byl 50 let v chicagské garáži. Nejprve jsme se nakontaktovali na režiséra pana Siakeľa a on řekl, že kopii filmu nemá, ale že pan Závodný, producent filmu, který byl i na Slovensku, když se film natáčel v roce 1921, by ji mohl mít. Tvrdil, že když přišli do Ameriky po premiérách filmu na Slovensku av Praze, Závodný kopii měl a že by nám mohl říct, kde bychom film měli hledat. Pan Závodný nám pak v roce 1970 napsal tu krásnou větu: To, co hledáte a co vás tak zajímá, je v mé garáži a tím, že má někdo po 50 letech o to zájem, vám to věnuji. Film věnoval filmovému ústavu, je naším majetkem. V Americe na Jánošíka sesbírali 16.000 dolarů, jenže to nestačilo na natočení a dokonce neměli natočen ani závěr. Ten vznikl v Praze na vltavském nábřeží. Kolem filmu je mnoho legend, traduje se že má dva konce, protože ho natáčeli dvěma kamerami, jednou pro Slováky, druhou pro Američany. Dvě kamery snímaly film, ale ne rozdílné scény, měnil se jen uhel pohledu. Z toho vznikla legenda, že v Americe uprchl Jánošík zpod šibenice …

Tak se měla podle legendy končit americká verze filmu …

Ale byla vyvrácena. Pan režisér Jaroslav smrkat, když tu po tolika letech byl, po půl století nám nakreslil osm políček závěrečné scény americké kopie filmu a ty, které on nakreslil, se přesně shodují se zachovalou scénou závěru filmu. Takže to byla jedna z vyvrácených legend, že film má dva konce. Pravdou je, že se zachovala americká verze filmu. Měli jsme nějaké stopy i po české verzi, která zůstala na Slovensku, ale nenašli jsme ji. A už nevěřím, že v dnešní době, kdy se všechno staré bourá a nikoho nezajímá, co se vlastně zbourá, že se ještě objeví.

Naštěstí se zachovala americká verze Jánošíka z roku 1921, co se s ní dělo dál?

V roce 1975 ji Ivan Rumanovský, který po ní pátral asi deset let přede mnou, zrekonstruoval. Zamontovat do ní asi 2-3-minutovou sekvenci výstřižků, udělali nové titulky, nová hudba, zvuky av roce 1975 se uskutečnila slavnostní premiéra ozvučené verze filmu, která se dodnes promítá a byla zařazena do zlatého fondu UNESCO v Paříži u příležitosti 100. výročí světové kinematografie.

Za ty roky co se věnujete tzv.. pohyblivým obrázkem a lidem, kteří v nich účinkují, kteří je tvoří, jste museli potkat obrovské množství zajímavých filmařů, herců. Na které setkání si nejraději vzpomínáte?

Těch příležitostí bylo hodně, 20 let jsem dělal v tiskové komisi MFF Karlovy Vary, měl jsem na starosti tiskové konference. Potkal jsem Ginu Lollobrigida, Sophii Loren. Dělal jsem rozhovory s Jiřinou Šejbalovou, Ljuba Hermanová, Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem, Ladislavem Peškem, Jaroslav Marvan a mnoha dalšími, ale nejlepší pocit jsem měl ze Sophie Lorenové. Tehdy to už nebyla 20letá mladice, ale zapůsobila na mě totální noblesou a skromností. Na nic se nehrála, nezdálo se jako hvězda, normálně se bavila s lidmi. Je to moje nejkrásnější vzpomínka na setkání s „velkými lidmi“, hvězdami.

Z domácích hvězd je zřejmě vaší největší favoritkou Emília Vášáryová. To je asi jediná reprezentantka slovenské kinematografie, který odměňuje kyticí. Modřiny z vlastní zahrady jste jí věnovali i před letošními cenami Slunce v síti …

Měl jsem takový, nazvěme to jemně, „průšvih“. V roce 2005 a 2006 jsem začal kritizovat Slovensku filmovou a televizní akademii (SFTA), že nedělá tak, jak by měla dělat. Následně jsem byl z Akademie v roce 2006 vyloučen. Byl jsem dosud první a jediný člen, kterého z Akademie vyloučili za kritiku a za to, že jsem údajně zmařil udělování cen Slunce v síti. Obvinili mě, že tím, že jsem prozradil nominace, zmařil jsem tiskovou konferenci, sponzoring. K paní Vášáryová, která je takový ten anděl strážný nad cenami, mám bližší vztah, nesmírně si ji vážím, proto když je Slunce v síti, tak jí vždy přinesu kytičku.

Který slovenský film byste zařadili ve své soukromé hitparádě na první místo?

Jsem dost tak citlivá duše, i si u filmu popláču. Ze slovenské kinematografie se mě jako člověka nejvíce dotkl film Otec mě zděř tak či tak režiséra Otakara Krivánka z roku 1980. Je tam taková scéna, v níž Stanislav Štěpka vystupuje jako otec. Svého malého syna, který strašně touží po kole, ale nedonesl vodu do kuchyně, nesplnil povinnosti, se ptá: A zasloužíš si ten kolo? A on řekl se slzami v očích: Ne … To je tak hluboko a tak lidsky podané, že mě to vždy dojme k slzám. A pak velmi obdivuji Obrazy starého světa Dušana Hanák.

Patříte mezi citlivých lidí, kterým zřejmě život hodně konfliktů nenadělil. Vzpomenete si nějaký „novinářský přešlap“?

Měl jsem jeden velký konflikt shodou okolností s velkou českou režisérkou Věrou Chytilová, ještě během studií na FAMU. Studenti diskutovali s paní Chytilová o jejím slavném filmu O něčem jiném. Z té diskuse jsem vybral pár vět a nedal jsem článek autorizovat. Asi dva měsíce jsem se stal hvězdou literárních novin, kde jsme si s paní Chytilová dopisovali, že co řekla a neřekla. Byly to konflikty, ale takové milé. Tehdy se nic takového konfliktní neobjevovaly, takže se tím trošku žilo. Pak jsem se s ní asi po 20 letech potkal na festivalu ve Florencii. Ona se tam ztratila a nějaký Vraštiak ji potkal na ulici (smích), dovezl jsem ji do hotelu a od té doby jsme byli kamarádi.

Jak vnímáte současnou slovenskou kinematografii?

Je to komplikovaný vývoj. Zrušila se Koliba, filmaři nemají zázemí, dobří producenti jako pan Biermann odešli do Prahy. Koliba zůstala bez techniky a bez všeho. Trvalo to, dokud Slovensku kinematografie nabrala dech. Toho roku bude mít premiéru možná deset celovečerních filmů. Je to návrat do minulosti. Před 20 lety se na Kolibě natáčelo ročně až 12 filmů, to se teď postupně dosahuje, ale ne proto, že by bylo více peněz. Umožňuje to filmová technika. Dnes se dá celovečerní film natočit za 4,20. Dohromady se dají fanatici, kteří dělají filmy jako své hobby, bez honoráře, nežádají peníze z audiovizuálního fondu, od ministerstva kultury. Samozřejmě, někdy se to vydaří, někdy méně. Mladí dnes mají vstup do kinematografie usnadněn, nemohou si stěžovat, že mají nějaké zábrany, nemusí psát do šuplíků. Filmaři to dnes mají mnohem jednodušší.

Vzpomenete si na vůbec první film, který jste viděli a zaujal vás natolik, že jste pomýšleli na kariéru filmového publicisty?

Bylo to ještě v Žaškove, neměli jsme tam pořád kino. Promítalo se v kulturním domě, chodil tam potulný promítač. Peněz bylo málo, dokonce si pamatuji, že jsem mu donesl dvě vajíčka a pustil mě do kina. To se stalo počátkem 50. let. Pamatuji si první film i první zakázán film. Ten první byl Slovensku Dřevěná vesnice z roku 1954 režiséra Andreje Lettricha a ta tabuizována téma, to byl švédský film Tančila jedno léto. Byla tam jedna nahá koupání scéna, ani nevím, jak jsem se mohl na ten film dostat, ale utkvěl mi v paměti (úsměv).

Být filmařům a filmovým publicistou je rozdíl? Nikdy jste nepřemýšleli nad tím, že o filmech nebudete jen psát a sám nějaký natočil?

V mládí jsem v Žaškove natáčel na 8-mm kameru dokumenty o naší vesnici, dokonce se to ještě zachovalo. Když jsem se věnoval dějinám, napsal jsem i scénář k dokumentárnímu celovečernímu filmu Kádár – Klos. Tento film o slavných tvůrcích filmu Obchod na korze je málo známý a nemá právo na promítání. Režisér, který ho natočil, byl malý podvodníček, nabral si půjčky a utekl do Ameriky. Ten film dodnes není finančně vypořádán. Přiznám se však, měl jsem ambice být spisovatelem a filmařem, ale vím, že je to nesmírně těžké.

Ve věku sedmdesát let není nic výjimečného na tom, že člověk rekapituluje to, co se mu podařilo a vzpomíná si i na věci, které mu nevyšly. Co se nejvíc povedlo vám?

Jsem rád, že jsem mohl být ve filmovém ústavu a mohl jsem se věnovat Letopisy. Časopis Kinema jsem 18 let sám vydával. Skutečně obdivuji sám sebe, že jsem toto dokázal udělat. Mezitím jsem se snažil ještě oženit.

Měli jste vůbec čas na soukromí? Podle toho co říkáte a co máte v životopise, byly jste a stále jste příkladným typem workoholika …

(smích) Mám chápavou manželku. I když si stěžuje, že se stále věnuji jen filmu a byt zapratávam různými věcmi, které s mou prací souvisí. Když ji chci pobavit, řeknu jí: Mohla si vzít traktoristy a měla by si u domu traktor (smích).

Co byste ze své minulosti filmového publicisty, teoretika, historika nejraději vymazali?

Nemůžu říct, že bych chtěl něco mazat, vždycky jsem dělal to, co mě zajímalo. Ale vzpomínám si na jednu věc, která se stala a velmi mě trápí dodnes. Souvisí s filmem Jánošík 1921. Když jsme ten film už zkopírovali, byl zde pan Závodný na návštěvě a na první projekci jsme zavolali pana Paľa Bielika. Byl tam také jeden totální fanatik, který film viděl v mládí asi desetkrát. Ten člověk si pamatoval ještě i titulky z filmu, jak přesně jdou. Projekci komentoval Bielik, komentoval to Závodný a my jsme to nezaznamenali pro historii. Máme o tom fotografii, ale z té první projekce zachráněného filmu neexistuje zvukový záznam. Toto mě nejvíc trápí. Pak ještě lituji, že jsem se nevěnoval jazykem. Tak jsem se ochudil. Volali mě do porot na velké mezinárodní festivaly, ale základ byla angličtina.

Během letošních vyhlášení výsledků filmových cen Igric jste dostali ocenění i vy. „Ušlechtilý člověk, který zasvětil celý svůj život filmu“, věnovala Společnost Ferdinanda Martinenga křišťálové srdce díků. Filmaři a kolegové novináři viděli zřejmě poprvé Štěpána Vraštiaka dojatého, neubránili jste se slzám. Těch cen však máte na svém kontě více, čekala bych, že vás dokáže dojmout jen film …

Jsem dost citlivý, tak mě to rozplakalo.

Narodili jste se v Žaškove, nedaleko Dolního Kubína. Zvyknete se vracet na Oravu?

Pravidelně. Mám tam sestru, bratra, pokosová zahrady, okopávat brambory. Věnuji se zahrádkářství, v Bratislavě to dělat nemohu. Manželka to dělá za mě. Mám k tomu velký vztah. V prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, se nadýchat čerstvého vzduchu a pokračuji dále.

Co byste ještě chtěli udělat? Stále mapujete dění v slovenské i zahraničním filmu, pracujete na nějaké nové publikaci?

Celý život se věnuji tématu sex a erotika ve filmu, měl jsem velkou touhu vytvořit takovou encyklopedii, ale už se mi do toho nějak nechce, stárnu. Doufám, že stihnu ještě dokončit rukopis – soupis oceněných Slovenská filmů od roku 1922 po současnost. Ta kniha je v rukopise, má téměř 200 stran, rád bych ji ještě dokončil.

Dokáže vás filmová produkce ještě překvapit?

Vidím, jak to funguje, takže jen mimořádně mě něco překvapí. Kinematografie má přes 110 let, už se nedá ani nic nového vymyslet. Všechno jsou to jen varianty. Život vymýšlí daleko krutější příběhy, jak vidíme ve filmu. To se nedá vymyslet, to se musí stát a dá se to jen okopírovat a dát do filmu. To překvapuje lidi, že co je vlastně člověk schopen udělat proto, aby se prosadil.

Rozhovor s filmovým publicistou a historikem Štefanem Vraštiakom je součástí multimediálního projektu Osobnosti: tváře, myšlenky, v jehož rámci přináší PROTEXT každý týden rozhovory, fotografie a videa osobností slovenské, evropského i světového politického, společenského, ekonomického, kulturního a sportovního života.

UPOZORNĚNÍ: ČTK vydává k rozhovoru zvukový záznam a fotoreportáž.

han vs

KULTURA: Na závěr trnavského Dobrofestu 2012 vystoupí Wabi Daněk ^{[1 ]}
Zemřela dvojnásobná držitelka Emmy – americká herečka Kathryn Joostenová ^[2]
V Polskem institutu lze vidět prostorové fotografie světoznámé solného dolu ^[3]
KULTURA: Kreslená postavička – americký pejsek Snoopy zavítal na Slovensko ^[4]