Ben Bernanke není žádný génius a určitě ne hrdina. Jednoduše dělá to, co musí. 55142970
Buďme upřímní. Nikdy neexistovala skutečná ambice reformovat finanční sektor. Všechno jsou to jen prázdná slova o zvýšené „péče“ a falešné „progresivity“. Zdá se, že nemáme na výběr a musíme zachovat současný status quo. Volba je přirozeně otázkou vnímání, situace, kdy vnímání definuje, co je „možné“ a co je „nemožné“.
„Možné“ je v podstatě to, o čem jsme přesvědčeni, že můžeme řídit, zatímco „nemožné“ se nám děje bez ohledu na to, zda si myslíme, že to možné je nebo ne. Zvažme například americký Fed. Většina médií hlavního proudu opěvuje Bena Bernankeho jako člověka, který „zachránil ekonomiku“. Konkrétně například magazín Villain nedávno napsal, že ho „nenávidí levičáci a pravičáci dokonce ještě více. Ale pravdou je, že Ben Bernanke zachránil ekonomiku a mistrně ji převedl nejtěžším ekonomickým obdobím v celé historii „. Všichni však víme, co Ben „zachránil“ a ekonomika to rozhodně nebyla – byl to finanční systém založený na podvodných principech. Tvrzení, že záchrana finančního sektoru byla nevyhnutelná pro záchranu ekonomiky, je podobná vyjádření, že záchrana tasemnice uvnitř pacienta je potřebná na záchranu takového pacienta: logika je však opačná. Finanční sektor (tasemnice) je příčinou slabosti ekonomiky (pacienta) a jeho kolapsu.
Ben Bernanke není žádný génius a určitě ne hrdina. Jednoduše dělá to, co musí, protože nemá na výběr. Co by se stalo, kdyby Ben neposílí finanční tasemnici miliardami dolarů? Zemřela by a banky „příliš velké na to, aby padly“ – partneři Fedu – by přestali existovat. Nejmocnější lidé by ztratili velkou část svého bohatství a také moc, kterou si za tyto prostředky mohou koupit. Je jasné, že v systému, který je postaven na těchto principech, neexistuje možnost volby.
A jaké je stanovisko politické třídy patolízalové a regulátorů, kteří schválili 2300 stranovou reformní listinu, kterou téměř nikdo nečetl a ještě méně lidí jí rozumí? Senátor Dodd nedávno v rozhovoru v deníku The Economist horečně obhajoval reformu Wall Street, které je spoluautorem a také zákon na ochranu spotřebitele, tvrdíc, že bylo „nemožné reformovat“ náš (americký) „komplexní“ finanční systém s legislativou, která obsahuje pouze 37 stran , což je původní délka Glass-Steagalovho zákona, který odděloval komerční bankovnictví od investičního.
Ve skutečnosti, celá tasemnice by mohla být zabita zákonem o délce jedné strany, resp. pěti konkrétními body:
1. Komerční banky nemohou vykonávat investiční bankovnictví a investiční banky zas komerční bankovnictví. Jakákoliv finanční instituce, která přijímá vklady nebo poskytuje půjčky či finanční instrumenty jakéhokoli typu, bude regulována jako banka.
2. Aktiva všeho druhu musí být uváděny ve formě marked-to-market (tržních cenách) na konci každého obchodního dne, tak jak je to v případě například burzovní obchodovaných futures trhů a opcí. Držení aktiv na podrozvahových položkách by bylo zakázáno a při porušení by byla stanovena pokuta řekněme 10 miliard dolarů za jeden druh takto vykázaného aktiva. V případě, že by tuto pokutu neměla banka z čeho zaplatit, její aktiva by byly na trhu odprodaná.
3. Žádné bance by nebylo povoleno, aby velikost její rozvahy překročila HDP nejmenšího amerického státu.
4. Žádná soukromá banka nemůže vytvářet peníze přes dluh. Všechny půjčky musí být vytvořeny ze stávajících vkladů a vlastního kapitálu.
5. Vůči těmto stanovám nejsou povoleny žádné výjimky.
A to by úplně stačilo. Oddělené komerční a investiční bankovnictví, všechna aktiva oceněny na konci dne v tržních cenách a omezení expanze bank do bodu, kdy se stanou „příliš velké na to, aby padly“. Naproti tomu, Dodd-Frank vyžaduje, aby regulátoři vytvořili 243 pravidel, uskutečnili 67 studií a vydávali 22 periodických zpráv. Opravdu se někdo myslí, že taková složitost něco vyřeší?
Avšak zákonodárci nemají na výběr. Pokud by zabili TBTF (too big o fail) banky, zabili by také svých dobrých přátel a štědrých dárců, a proto to nikdy nebyla reálná možnost. Totéž platí i pro „reformu“ zdravotnictví a všechny ostatní fantomové reformy – změna status quo by způsobila obrovskou finanční bolest i pro bohaté lidi, kteří financují politiků a lobbistů.
„Nemít na výběr“ je jakýmsi sociálním fraktálů. Proč si například studenti (hlavně v USA) neustále berou relativně velké půjčky, aby získali průměrné vzdělání, které jim na trhu práce i tak příliš nepomůže? Protože cítí, že nemají jinou možnost. Proč lidé „založí“ svou budoucnost a akceptují okovy dluhového otroctví, aby mohli vlastnit dům? Protože cítí, že nemají na výběr a vlastnictví nemovitosti se stalo nezbytným pro dosažení „amerického snu“. Proč samosprávy pokračují ve svých absurdních rozpočtových hrách? Ano, uhodli jste. Nemají na výběr, protože si myslí, že pokud by s tím přestali, jistá část obyvatel by se ocitla v (sociálních) obtížích. Proč političtí „lídři“ na celém světě pokračují v půjčování si bilionů, přičemž vědí, že taková úroveň dluhu bude nakonec pro většinu zemí znamenat bankrot? Odpověď už znáte.
A tak stále zvyšují rychlost vozidla, které míří přímo na okraj útesu. Existují pouze dvě možnosti, jak se může vyvinout situace ohledně takového tempa zadlužování: hyperinflace nebo default. Jakákoliv jiná „možnost“ je obyčejným rozmarům. Jak jsme uvedli – to, co je možné, je to, co jako možné vnímáme, a nemožné je to, co se stane později, ať už jsme to za možné považovali nebo ne. Status quo současného finančního systému a neudržitelných veřejných financí bude zničeno, bez ohledu na to, jak mnoho lidí to považuje za „nemožné“. Pocit „neexistence alternativy“ je zčásti strachem z důsledků změny takového myšlení a zčásti intelektuální leností. Nepředstavitelný systémový kolaps se uskuteční, protože nám nezůstala jiná možnost. Náznaky, že se tak děje budou ignorovány, protože změna čehokoliv v současném systému by způsobila někde někomu příliš mnoho bolesti, a proto je nevhodná.
Autor: Of Two Minds